Pane Tamuro, kolik je vám let?
Ach, je mi 65 let.
A ještě nejste v důchodu?
Ohh, to bych rád.
Jak dlouho se věnujete aikido?
Aikido, nyní 40, ne alespoň 45 let.
Začal jste s aikidem ve dvaceti?
Ale ne, mnohem mladší.
Cvičil jste před aikidem i jiné styly budo?
Ano, v Japonsku jsme pořád něco dělali. V té době jsem dělal judo, kendo. Bylo to takříkajíc povinné.
Kde jste s aikidem začal?
V Tokiu. V té době jsem odjel do Tokia a jeden z mých kamarádů začal cvičit aikido. Tak jsme se ptali, co to je, jak to funguje? A pak jsem přišel do aikido.
Měl jste zkušenosti s kendo a judem. Vzpomenete si ještě, jaké byly začátky s aikido? Cítil jste okamžitě, že je to vaše cesta?
To přišlo mnohem později. V té době jsem dělal judo, které bylo velmi měkké, a aikido bylo trochu zvláštní, ty chvaty a páky.
Přestal jste pak dělat judo a kendo?
Později, ano. Ale teprve když jsem se stal Uchi-deshim, přestal jsem s judem. Myslím, že to bylo v roce 1954, ale už si to přesně nepamatuji.
Pamatujete si, s kým jste začínal s aikido?
Ach, ano. Ale na to už jsem to nějak zapomněl, no ten věk, co? (dlouhá pauza na přemýšlení)…
…v této době?! Ano, byl tam Yamaguchi, který bohužel loni zemřel. S Kobayashim, Hirokazu Kobayashim, který bohužel také zemřel – letos – ano! Tak to je…
…byl tam také mistr Tada. A Arikawa. Ano – to už je docela dávno!”
Ne, mistr Tohei, působil už v zahraničí, na Havaji i ve zbytku světa.
Kurzy Aikikai jsem vedl až mnohem později.
Změnilo se pro vás něco, když jste se stal Uchi-deshi?
Ne, ne, no, když jsem byl v Aikikai jako Uchi-deshi, tak to bylo proto, abych měl kde spát a co jíst, víš? To mě zajímalo.
Žádné aikido?
Aikido samozřejmě ano, ale… . V té době mě mistr Yamaguchi požádal, abych se staral o jeho dům, bylo to v Kushu, bylo to daleko, ale někdo se o to starat musel, byla tam rýže, byl jsem spokojený – ve srovnání s tím, co bych měl v Aikikai. Hladil bych si břicho. Ale pak se oženil – nebo měl dítě?
Ne! Oženil se (vmísí se paní Tamura.)
No, a pak to začalo být napjaté, když přijel se svou ženou. Už jsem neměl místo. Měl jsem problém. Řekl mi, že bych měl jít do Aikikai, “ale to stojí peníze”. Ne, nestojí, jako Uchi-deshi”. “Aha, chápu, neplatit”. Tak mě vzal do Aikikai a já nemusel nic platit a měl jsem zase co jíst a střechu nad hlavou. Ano, a pak už jsem se nikdy nedostal ven.
Kolik let jste v Aikikai?
Asi 10 let. Možná méně, ne. Nakonec jsem se oženil.
Jste tu už 33 let?
Ne, 35 let.
34 let (vmísí se paní Tamura.)
Brzy 35 let.
Přijel jste do Francie, protože vaše žena chtěla hrát na francouzské konzervatoři na klavír?
Ne, ne, hraje na housle. Dál hrála na housle a já jsem učil aikido.
Jaký byl původní nápad? Přijel jste do Francie, abyste ji navštívil, nebo abyste učil aikido?
Chtěl jsem navštívit jinou zemi s možností učit aikido, nic napůl, rozumíte. Musíte si představit, že po druhé světové válce bylo pro nás Japonce nemožné opustit zemi. Nemohli jsme se dostat ven! Když to pak bylo možné, všichni jsme utíkali, všichni mladí utíkali: “Yamada, Chiba, Kanai atd.”. Všichni tehdy vyrazili ven. Ale to byla jedna věc, jít ven je dobré, ale musíte také něco dělat. Takže aikido byla možnost, možnost par excellence. Tentokrát s keikogi a svět se otevírá! Trochu bláznivé, ale tak to bylo. Byli jsme prostě mladí.
Poté jste však byl zodpovědný za aikido v Evropě. Jak jste se jím stal?
Ano, tak zodpovědný je velké slovo, v té době tam nikdo nebyl. Prostě Japonci sem přinesli aikido. Aikido je v Japonsku něco tradičního. Takže je normální, protože jsem učitel aikido, že jsem se cítil zodpovědný za reprezentaci japonského aikido v Evropě. Takže mluvím za sebe – prosím.
Nebyl tu v té době také Noro?
Ano, to je také můj přítel. Byl tam před rokem nebo dvěma. Požádal mě, abych přijel do Paříže, chtěl si tam otevřít dojo. Tak trochu říkal: “Přijeď do Paříže, otevřu si tam dojo…” A tak jsem mu řekl, že to bude dobré. – A já jsem řekl: “Přijedu”. Tak jsem jel do Paříže a…! “Ne, ještě není otevřené!?” No, takový už je.
Mistr Nakazono tu byl také, že?
Mistr Nakazono se pohyboval v Singapuru, v Saigonu, na okraji světa. Pak přišel do Francie. No a pak také přijel do Japonska a tam jsme se poprvé setkali. Aby si mohl zaplatit lístek na loď, pořádal tomboly a podobně. Vždycky byl velmi zábavný, člověče, člověče.
Říkáte, že být osobou zodpovědnou za Evropu je “velké slovo”, ale nakonec jste byl zástupcem Aikikai pro Evropu?
Ano. Ano, byl jsem nejstarší.
V celosvětovém měřítku se daří, Francie je velká a je součástí Evropy.
Ano, a nyní celá východní Evropa. Zajímavé jsou také USA a Afrika. Už to není izolované, jako tomu bylo dříve. Nachází se v blízkosti AIKI.
Východní státy, které nyní kontaktuji, jsou pro mě velmi, velmi zajímavé.
Všude je spousta různých skupin a sdružení. Je jedno, kam se podíváte. Ať už je to v Německu nebo ve Francii. Nevypadá to příliš jako AIKI!
Ano, je třeba se na to dívat takto: když jste mladí, snažíte se osamostatnit. K tomu se musíte hodně učit. Když jste mladí, jdete svou vlastní cestou, většinou přímo vpřed. Tvrdohlavě, se silou.
To jsem dělal taky, každý to dělá. Když si nedáš pozor, snadno se ti stane, že se s někým zkřížíš. Pak dojde ke kolizi a cesty se překrývají. Ale v určitém okamžiku se něco takového stane.
Třeba o Vánocích, nebo když někdo zemře. Sejde se celá rodina. V mládí jste prostě příliš přísní a pak vzniká spousta problémů.
Myslíte si, že to, co děláte vy, je čistá a jediná pravda, a že to, co dělají ostatní, není dobré. Tak tomu bylo vždycky.
Ve společnosti je to stejné, tak jsme vyrostli. S tímto pravidlem. Teď jsme nuceni to změnit, nejsme teď v 19. století. Země není příliš velká.
Pro takové myšlenky už není dost místa. Jsme nuceni změnit systém a život. Jinak už není místo.
Zejména proto, že mluvíme o AIKI a AIKIDO! Měli bychom to pochopit jako první.
Přesně to je aikido, přijímat každého – to je aikidp. Jsme k tomu nuceni stále více. V určitém okamžiku už nebudeme mít na výběr, takže bychom měli začít cvičit to, co cvičíme už léta.
Pokud nepřestaneme “bojovat”, pak to není vážné. Pokud chci vnucovat své aikido, pak nešířím harmonii. V nejlepším případě to povede k rozkolům, dalším a dalším. Vytváří to vlastní konkurenci, je to koloběh. To je lidská stránka, musíme ji překonat.
Technika! Změnilo se toho po válce v technikách Aikdo hodně?
Horst Schwickerath
Celý článek můžete nají v časopise Aikido Journal čísle 17 – 1/1999.
Původní rozhovor na aikidojournal.eu číslo 17 – 1/1999 od Horst Schwickerath Senseie, s jehož laskavým svolením zde rozhovor publikuji.
