Nejprve bych se rád zeptal, co vás inspirovalo k tomu, abyste se naučil aikido.
Nejdřív to bylo proto, že jsem si v šestém ročníku základní školy přečetl v časopise článek o O-senseiovi. Poté jsem se zapsal na katedru tělesné výchovy (*Suganuma Sensei byl skokan o tyči) na Yuntendo University, ale zranil jsem se a nakonec jsem se zapsal na Asia University. Tam jsem mohl na vlastní oči vidět trénink klubu aikido, a tak jsem začal s aikido. To bylo v roce 38 (1963).
Kdo vyučoval na univerzitě?
Byl to Nobuyoshi Tamura Sensei. Nyní vyučuje ve Francii.
Kdy jste se přihlásil do Hombu Dojo?
Zapsal jsem se jako Uchi-deshi, když jsem maturoval v roce 42 (1967). Ve stejné době tam byli Seishiro Endo Sensei a Masatake Fujita. O-senseiovi bylo v té době 84 let, učil jsem se od O-senseie po další dva roky, než zemřel.
Bydlel jste v dojo, nedojížděl jste zvenčí?
To bylo zrovna v době, kdy se přestavovalo dojo, takže jsme si pronajali pokoje poblíž. Když přestavovali dojo, začali nejprve s O-senseiovými obytnými prostory, takže O-sensei jezdil sem a tam mezi Iwamou a Hombu Dojo a bydlel v kanceláři starého dojo. V té době jsme O-senseiovi masírovali prsty a ramena, dokud neusnul. Byli jsme tedy s ním po celou dobu od jeho ranního vstávání až do jeho večerního odchodu do postele. Ve vaně jsme mu myli záda.
Jaké bylo v té době O-senseiovo tělo?
Když jsem ho viděl ve vaně, měl svaly na horní části těla povadlé a O-sensei žertoval: “Podívej, křídla!”. (smích) Dříve to bylo všechno pevné a tvrdé, takže si myslím, že musel mít opravdu silné paže a mimořádně dobrou postavu.
Když už jste to zmínil, existuje svitek s kresbou O-Senseiova těla, že?
To nakreslil jeden slavný umělec, ale nebyl to přímý náčrt, vycházel z umělcovy představy O-senseie se silou v těle, takový symbolický obraz. Když jsem se dotýkal jeho těla v lázni, měl nesmírně měkké svaly, a když jsme před cvičením dělali cvičení na ohebnost, O-sensei si se studenty asi třicet minut protahoval tělo. Byl tak měkký, že se dalo jen stěží uvěřit, že je to starý muž ve věku více než osmdesát let. Když jsme dělali to, čemu se dnes říká “Funakogi Undo” (“veslařské cvičení”), ale dříve se tomu říkalo “Ame-no-torifune” (“Nebeský pták”), jeho pohyby byly velmi jemné.
Funakogi Undo je cvičení, které je v aikido jedinečné, že ano? Jaký je jeho skutečný význam?
Člověk vesluje na lodi, aby se posunul vpřed, a přitom má oči upřené k cíli. O-sensei tento cíl často nazýval “svět harmonie a jednoty”, jinými slovy svět bez konfliktů. Tehdy stejně jako dnes násilí a války přetrvávají, ale věřím, že smyslem bylo, aby “všichni veslovali společně” s cílem požádat o pomoc prostřednictvím tréninku aikido, aby nastal svět, kde by se všichni lidé na světě mohli spojit.
Je to také důvod, proč děláme společně rozcvičku?
Ano, je. Myslím, že je to vynikající metoda, jak vytvořit jednotné tělo, o které v aikido usilujeme, jinými slovy tělo, v němž ruce, pas a nohy fungují společně.
Dostal jste od zakladatele konkrétní vysvětlení?
Ze stavu, kdy jsou ruce otevřené, je pevně zavřete a stáhněte je dozadu. A naopak, existují cvičení, při nichž se ruce při zavírání tlačí dopředu a pak se při tahu dozadu otevírají. Také jsme vždy cvičili tzv. “Furitama” (“třesení ducha”), při kterém jsme sepnuli ruce před břichem a zatřásl jimi. Pravá ruka přitom ležela dole a levá nahoře – v kototamě představuje pravá ruka tělo a levá ruka mysl. Bylo nám řečeno: “Postav svou mysl na základ (tělo)”.
Cvičí se Funakogi Undo a Furitama společně jako sada?
Ano, to je pravda. O-Sensei dělal vždy tři sady, přičemž každá sada se skládala ze tří opakování Funakogi Undo a jednoho opakování Furitama jako sada.
Jak vypadal zakladatelův každodenní život a výcvik v té době?
Když bylo dokončeno současné dojo, byla v O-senseiově pokoji jednoduchá kamidana, takže před každým cvičením vždy zpíval norito (šintoistické modlitby). Pak šel do dojo. O-sensei byl někdo, kdo měl jedinečnou přítomnost, a už při vstupu do dojo se všechno zastavovalo – člověk cítil jakousi auru vyzařující z celého jeho těla. Trénink byl nesmírně přísný, ale v jeho nitru byla laskavost. Například byl nesmírně zkušený v tom, aby vám dal vědět, kde máte být, byl na takové věci velmi opatrný.
Jaké byly vaše dojmy ze skutečného ukemi pro zakladatele?
O-senseiovy techniky byly naprosto bezchybné. Člověk měl pocit, jako by byl pohlcen. I když jde o stejnou techniku, když ji člověk dostává od někoho, kdo ji neovládá, jsou zvláštní chvíle, kdy to bolí a člověk musí vydržet určité věci, ale tady nic takového nebylo. Jeho pohyby byly skutečně bez námahy. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl přijímat techniky O-senseie.
Slyšel jsem, že techniky zakladatele byly extrémně rychlé…
Ano, byly rychlé. Asi není mnoho lidí, kteří by se v tomto věku dokázali tak rychle pohybovat. Při tai-sabaki se celé jeho tělo pohybovalo v jediném okamžiku – stejné to bylo, když používal hůl nebo meč.
Používal mnoho zbraní?
Při cvičení používal kromě hole a meče také skládací vějíř. Ten mohl být používán i místo tessenu (“železný žebrovaný vějíř”), ale O-sensei vždy nosil skládací vějíř a často ho používal k okamžité kontrole protivníků, kteří se blížili, aby udeřili mečem.
Viděl jsem mnoho fotografií z demonstrací, na kterých byl k ovládání meče použit skládací vějíř.
Přesně tak, jsou to pohyby, které se dají použít i s tesenem nebo krátkým mečem. Také často předváděl atemi se skládacím vějířem. Současně s tím, jak v mžiku kontroloval soupeřův útok, provedl úder skládacím vějířem se slovy: “Podívej – vstupuješ sem!”. Například v rámci plynulého pohybu iriminage existuje řada míst, kam lze atemi vložit, ale je to tak rychlé, že je těžké je pochopit, takže je vysvětloval pomocí skládacího vějíře.
Chápu. Ve vašem případě, protože jste přišel z pohledu závodníka ve skoku o tyči, neměl jste pocit, že v aikido je určitá “nejasnost”?
Někdy jsem se tak cítil. (smích) Když mě však O-sensei při tréninku v Kokyu-ho chytil za obě zápěstí, okamžitě jsem se nemohl pohnout. V té době byl O-sensei vysoký 158 centimetrů a vážil necelých šedesát kilo (132 liber), ale už jen tím, že mě držel lehce jsem se nemohl ani pohnout. Při skutečném doteku rukou s O-senseiem a mým sempaiem jsem začal cítit, že “je tu velký rozdíl”. Z toho důvodu jsem si pomyslel “chci být jednou takový” a tato touha sílila.
Byla tam i jiná síla než jen váha, že?
Nešlo o to, že by mě bolelo zápěstí nebo něco podobného. Bylo to, jako by používal celé své tělo tak efektivně, že můj střed byl pod kontrolou. Věci jako nikyo jsou určitě techniky, které jsou účinné proti zápěstí, ale myslím, že je to technika, která využívá jednu část soupeře a ovládá celé jeho tělo. Takže pouhým působením malé dávky bolesti se stane neschopný pohybu.
Často slýcháme, že technika zakladatele Ueshiby v jeho pozdějších letech byla velmi měkká…
Nebylo to jen měkké chování. Měl pocit, že v každém okamžiku může volně pohybovat tělem, a i když byly chvíle, kdy měl člověk pocit, že je při házení pohlcován, byly i chvíle, kdy byl pevně držen na místě.
Takže to je “úplná svoboda”? Když se člověk dívá na filmy o Zakladateli v jeho mladších dnech je vidět, jak pevně drží lidi…
V některých případech se zdá, že běhá jako splašený. (smích) Ale věřím, že techniky O-senseie se neodchylují od přirozených principů. Pohyboval se tak, jak mu to velela jeho mysl, a to se stalo technikou.
Myslím, že se to musí lišit také v závislosti na době, kdy se člověk učil aikido předávané zakladatelem.
Myslím, že to je také otázka, ale nakonec si myslím, že je důležité, jak každý z shihanů, kteří ho následovali, přijal to, co mu bylo dáno. Dokonce i shihani, kteří trénovali ve stejné době, mají různé druhy pohybu a nemyslím si, že lze říci, který je správný a který chybný. Pokud máte deset lidí, žádný z nich nebude stejný, myslím, že je to stejné.
Bylo v té době mezi studenty mnoho mladých lidí?
Ano, byly. Trenér Gigantů Hiroshi Arakawa, Hiroshi Hiraoka a Sunao Sonoda, který se později stal “otcem japonského baseballu”. Ministr zdravotnictví, práce a sociálních věcí také obdržel instrukce od O-senseie. Trenér Arakawa byl pro trénink nesmírně nadšený a ráno běhal na trénink (smích), trénovali jsme spolu. Arakawa-san vydal knihu s názvem “Můžeš se stát Sadaharu Oh?” a většina toho, co tam napsal, jsou věci z aikido. Muselo mít velký vliv na to, jak přemýšlel o aikido na baseball.
Je něco, co si z doby, kdy jste byl Uchi-deshi, pamatujete?
Sensei mluvil velmi rychle s typickým wakayamským přízvukem. Dlouholetí studenti na to byli zvyklí, ale pro mě bylo těžké mu rozumět. Jednou mi uprostřed diskuze v dojo něco nařídil, ale mluvil tak rychle, že jsem pořádně nerozuměl, co tím myslí. Pochopil jsem jen, že řekl “jdi něco získat”. (smích) Ale O-sensei neměl rád, když ho někdo žádal, aby se opakoval, a tak když jsem nechápavě zakroutil hlavou, křikl na mě: “Přečti situaci!”. Tak jsem řekl “ano”, ale když jsem přinesl obvyklý svitek se symbolickým portrétem, o kterém jsem mluvil předtím rozzlobeně vykřikl: “To ne!” (smích) Ale pak se jeho nálada náhle změnila a řekl: “Takové tělo jsem míval…”. Když se O-sensei rozzlobil, opravdu se rozčílil, ale rychle vychladl a nikdy nedržel zášť. Jeho změny nálad byly náhlé.
Zdá se, že zakladatel učil “číst situaci”…
Přesně tak. V každém případě se člověk opravdu nemohl zeptat “co to bylo?”, když mluvil. Bylo mi řečeno: “Když ti někdo řekne, abys něco udělal, musíš okamžitě zareagovat, pokud to nedokážeš, pak se nikdy nestaneš plně kvalifikovaným budokou!”. Člověk se nemůže jen tak bezstarostně zeptat: “Sensei, jak jste to myslel?”. To byla opravdu velká chyba. Také, a to si pamatuji ještě teď, byl velmi přísný na čas. Při demonstracích, a to i z poměrně dlouhé doby předtím, se začínal ptát: “Jsme ještě v pořádku? Zvládneme to?”. Také když jsme někam vyjížděli, říkal: “Vždycky odjíždějte s tím, že pojedete předchozím vlakem”. Pokud by vlak odjížděl přesně v devět hodin, pak bychom museli být na nástupišti včas, abychom stihli vlak, který odjíždí těsně před hodinou. Můj sempai by řekl “Ichi Kisha Mae” (“Jeden vlak před námi”). Vzhledem k tomu, že jsme nevěděli, co se může cestou stát, vždy jsme se ujistili, že máme čas navíc – i teď tuto lekci stále vyučuji.
Když už jste to zmínil, vzpomínám si, že jsem viděl Vaši fotografii, jak držíš O-senseiovu tašku na vlakovém nástupišti…
Ano, často jsem doprovázel O-senseie jako “otomo” (“doprovod”), když šel ven. Jak si teď vzpomínám, jeden rok jsme jeli do Iwamy v období Obon. Protože byl parní vlak přeplněný, nastoupil jsem jako první a šel hledat volné místo, ale nějak jsem O-senseie ztratil z dohledu. (smích) V té době jsem ještě nebyl Uchi-deshi moc dlouho a říkal jsem si: “Ale ne, to je ale katastrofa!” A tak jsem se rozhodl, že ho najdu. – Ačkoli jsem se rozhlížel nalevo i napravo, sem a tam, nikde jsem ho nemohl najít. Po chvíli mi v rozpacích, co dělat, nezbylo nic jiného než zavolat do Hombu Dojo – “Idiote! O-sensei už se vrátil!”. (Smích) Později jsem dostal rázně vynadáno.
(smích) Je něco, co zakladatel řekl a co jste si obzvlášť zapamatoval?
Jednoho dne při ranním tréninku se jeden ze začátečníků zeptal: “O-sensei, místo toho, abyste dělal pořád to samé, mohl byste nás občas naučit nějaké to tajemství?”. Když jsem si pomyslel: “Teď se bude zlobit…”, O-sensei se jen zasmál a usmál se: “Ukazuji všem tajemství každý den,” řekl. Jinými slovy, tajemství nejsou žádný zvláštní druh věci, měl na mysli “tajemství jsou v každodenním opakování”. Když jsem to slyšel, pomyslel jsem si “to je pravda!”. Každodenní trénink byl jistě opakováním základů, ale právě proto, že jsou důležité, je opakujeme. “Když se ztratíš, vrať se k základům,” říkají někteří lidé, a i dnes mám tyto dvě věci při tréninku na paměti.
Byly chvíle, kdy se zakladatel obzvlášť rozzlobil?
Spíše než “rozzlobený” bych řekl, že jeho tón hlasu se stal silně protestním, a to v souvislosti se soutěžemi, které testovaly techniky proti sobě. “Shiai (“soutěž”) je “shiai” (“spojení ve smrti”), znamená to výměnu životů, takže to není něco, čeho by se člověk účastnil jen tak pro porovnání sil.”, říkával vždycky. O-sensei sám prožil scény mnoha bitev, takže je možné, že v této mírové době nemohl soutěže pro porovnání sil schvalovat.
Slyšel jsem, že praktikujete také zen?
Naše rodina původně patřila k zenové sektě Soto, takže jsem měl toto spojení a náhodou jsem měl spojení se zenovým mistrem Shinryu Umedou (bývalý ředitel zenového buddhismu Soto), takže jsem se stal studentem v roce 56 (1981).
Jak probíhá váš trénink?
Od zenu i Umedy Zenjiho jsem se naučil mnoho věcí. Když jsem začínal, říkali mi: “Važ si přítomnosti”. “Neexistuje včerejšek ani zítřek, důležité je právě teď. Pokračování přítomnosti se stává vaším životem, a proto je pro vás přítomnost nejdůležitější.” – Na tato slova si vzpomínám ještě teď.
Co je pro vás důležité při předávání aikido jako budo?
Technická stránka je samozřejmě důležitá, ale nejdůležitější je především duševní postoj. Každodenní řeč a chování člověka, jeho postoj – důležitost “jeden úder rukou, jeden hod nohou”. Jednoho dne ve starém dojo se mě najednou O-sensei zeptal: “Suganumo, chápeš, co je to ‘vážně’?” (“majime”) – “Seriózní” znamená utěsnit mezery – protože idioti je nechávají otevřené.”, bylo mi řečeno. Tehdy jsem to moc nechápal, ale teď si myslím, že to znamená opravovat se, regulovat se, a že z toho vyplývá zvládnutí etikety budo – že se nošení těla stává bez otvorů.
V pozdějších letech zakladatele se často používala slova “měkkost” a “harmonie”, byla také používána, aby člověk myslel na aikido ve smyslu budo?
Myslím, že pro O-senseie bylo aikido vždy budo. Někdy, když se díval na trénink, viděl, jak se studenti házejí v kokyu nage, a říkal: “Lidé nepadají tak snadno!” (smích) Samozřejmě, že nucené zápasení nebo házení se zbytečným násilím je prostě nebezpečné. Osawa Sensei (Kisaburo Osawa) by řekl: “Silný a hloupý se liší. Citlivý člověk nemůže být hloupý.”. Z tohoto důvodu stačí, když uke padne ačkoli technika nefunguje, a už to není tréninkem. Myslím, že při tréninku musíme přesně vnímat sílu toho druhého, abychom se mohli společně rozvíjet a hníst svá těla.
Slovo “hníst” se používá také v uměních, jako je čínské kempo (*Poznámka překladatele: často ve smyslu “zkrotit” nebo “zocelit”), jak chápete jeho význam zde?
Například něco, co chcete hníst, jako je rýžový koláč. Vezmeme jednotlivá zrnka rýže, hněteme je a hněteme a vytvoříme z nich lepivý rýžový koláč. S lidskými těly je to stejné, člověk vezme nesourodé kousky a hněte je prostřednictvím cvičení aikido, dokud nevznikne měkké, silné, jednotné tělo, to je ten obraz. Z tohoto důvodu by člověk neměl při tréninku myslet na ovládání nějakého kloubu – myslím, že je důležité, aby uke i tori používali celé tělo, vnímali sílu toho druhého a vzájemně se hnětli.
To je velmi srozumitelný příklad.
To bylo jedno z učení O-senseie, respektovat principy přírody – jinými slovy, nebojovat v pohybu. Když se člověk při pohybu namáhá, stává se to, co jsem zmínil dříve, že se zraňujeme navzájem. Také nedělat zbytečné pohyby. Nedělat si trénink nerovnoměrný. Jinými slovy, nezastavit se náhle u lehkomyslného tréninku. Říkám tomu “tři věci” – žádné snažení, žádné bojování, žádné nerovnosti, pokud možno bez použití marnosti.
“Tři nic”? Vypadáte velmi uvolněně, když takhle mluvíte.
Když někdo ve společnosti řekne, že je budoka, má to přísnou nebo děsivou image, ale to se mi moc nelíbí. V dojo i v běžném životě se chci chovat normálně. Protože tak je to méně vyčerpávající. (smích) O-sensei často cituje Kiichiho Hogena (legendárního japonského mnicha a válečníka z 11. století) a toto je jedna z věcí, které říká: “Pokud přichází, vyjděte mu vstříc, pokud odchází, pošlete ho na cestu, pokud se staví proti, sjednoťte ho. 5 a 5 je 10, 1 a 9 je 10, 2 a 8 je 10. Velké potlačuje vše, malé vstupuje do mikroskopického. Síla života a smrti. Věřím, že bych chtěl vytvořit takový pocit a takové tělo.
Gekkan Hiden (“Secret Teachings Monthly”), 2009
V anglickém jazyce: Aikido Sangenkai, Christopher Li Sensei, s jehož laskavým svolením jsem zde článek publikoval.
