Ve svém životě jsem se až do svých nynějších 77 let setkal s mnoha lidmi, ale kdybych mohl shrnout setkání s O-senseiem do jedné věty, řekl bych, že jsem se zamiloval do jeho tváře, do jeho obličeje.
V kolika letech jste se setkal s Ueshibou Kaisoem (Kaiso = Zakladatel)?
Bylo to v roce Showa 29 (1954), takže mi bylo 26 let. V té době jsem viděl aikido demonstrace na ministerstvu obrany. Tehdy jsme ministerstvo obrany nazývali Síly národní bezpečnosti. “Co je to aikido?” Pomyslel jsem si, když jsem se díval. Vypadalo to jako tanec. Nicméně jsem šel nahoru, když mě jeden z instruktorů demonstrativně zavolal, a hned mě srazil dolů. Když o tom teď přemýšlím, bylo to kotegaeshi. Pomyslel jsem si: “Jak mě to hodilo?”. “Tomu nerozumím…”. Když jsem pak slyšel, že v aikido se nesoutěží, pomyslel jsem si: “Žádná soutěž? To je směšné!”. S některými z těchto otázek v hlavě jsem šel do Hombu Dojo. Byl tam O-sensei. To bylo naše první setkání. Vzpomínám si, že jsem měl pocit “To je ale úžasná tvář”. Zamiloval jsem si ten styl starověkého bojovníka a vzhled horského poustevníka.
Takže jste začal aikido ze tří důvodů – byl jste vyhozen, nebyly žádné soutěže a zakladatel měl tvář jako poustevník?
Ano, ano. Když žijete s O-senseiem, uvědomujete si mnoho duchovních věcí.
Stal jste se Uchi-deshi hned?
Žil jsem mimo dojo, ale nosil jsem O-senseiovi tašky a cestoval s ním. To proto, že jsem se zabýval vším, co souviselo se svatyněmi.
Sensei, nyní jste shintoistický kněz, ale byl jste knězem i v té době? (Sasaki Shihan působí také jako hlavní kněz šintoistické sekty Yamakage Kami-fukuoka Saigu).
Ne, to jsem tehdy nedělal. Stal jsem se hlavním knězem dlouho poté.
Proč vás tedy zakladatel vzal s sebou na obchůzku po svatyních?
To je záhada. Nechápu, proč tomu tak bylo, ale když chodil na poutě do svatyně, vždycky mě bral s sebou.
Měl jste budo rád už dříve?
Nedělal jsem nic, co by se dalo nazvat “budo”. Během války jsem se učil sumo, juken (bajonet) a kendo spolu s ostatními, ale nikdy jsem nedělal žádné seriózní budo. Jen aikido.
Proč si myslíte, že jste si vybral aikido?
Už jsem se o tom zmínil, protože jsem se zamiloval do tváře O-senseie. Tvář horského poustevníka. I kdybych byl žena, zamiloval bych se do té tváře (smích). Vyrobil jsem kalendář s nápisem 道心行(“cesta” “duch” “akce”) – cesta člověka je v duchu, duch člověka je v jeho činech, činy člověka jsou v jeho tváři. Tvář je vstupní branou k duchu.
Chcete říct, že duch člověka se projevuje na jeho tváři.
Samozřejmě. Jsou tací, kteří říkají, že lidskost je v duchu, ne ve tváři, ale protože se tvář mění v závislosti na duchu, kůže není jen kůže. Protože už při pouhém pohledu poznáte: “Aha, tahle tvář má takového ducha”. V tomto smyslu jsem se do tváře O-senseie zamiloval. Není to tvář horského poustevníka?
Jak starý byl v té době zakladatel?
Myslím, že mu bylo kolem sedmdesáti let.
Zaujal vás jeho obličej hned při prvním setkání?
Jen se podívejte na fotku O-senseie! Určitě si myslíte, že je úžasný.
Abych byl upřímný, mám dojem, že je to někdo odtržený od reality.
Vidíte? Je to Kami-sama (bůh). Jednoho dne, když jsem byl v dojo, O-sensei řekl: “Právě teď vidím na nádraží Shinjuku člověka, který přišel navštívit Hombu Dojo. Za deset nebo patnáct minut bude v dojo”. Měli jsme pochybnosti, ale taková osoba skutečně přišla.
Rozumíte tomu, co se stalo?
Ano, vím, byl to jasnovidec. Jindy zase četl v lidských srdcích, bojoval se zlými duchy a potlačoval je.
O zakladateli existuje mnoho anekdot. Říká se o něm, že měl duchovní nebo psychické schopnosti. Příhody zakladatele, které jsme všichni slyšeli, se staly legendárními, ale jak to bylo doopravdy?
Všechno je to pravda. Protože lidé jsou dětmi bohů, prostřednictvím shugyo můžete dosáhnout tohoto bodu. Nakamura Tempu Sensei byl také takový. Dokázal mi říct, kolik mám v peněžence peněz, až na počet bankovek a mincí. Ten člověk dokázal předpovědět, kdo a kdy zemře. Nikdy by to však neřekl samotnému člověku.
Sasaki Sensei, napadlo mě to při tomto rozhovoru, ale nebyl jste v dětství dost rozpustilý? Když jste slyšel o aikidó jako o “budo harmonie”, nebo o tom soutěže nebyly povoleny, myslel bych si, že jste typ, který by měl reakci typu “Nikdy se to nedozvíte, dokud to nezkusíte!”.
Vy mi rozumíte velmi dobře, jste jasnovidec? (smích) Když jsem byl v pozdějších ročnících základní školy, nezlobil jsem, měl jsem rád letadla. (*tady je slovní hříčka, která se nepřekládá) Z toho důvodu jsem se už od dětství chtěl stát letcem, člen speciálních útočných jednotek (*jednotky používané pro sebevražedné mise jako např. střemhlavé bombardéry kamikadze).
Byla to taková doba, že?
Bylo to uprostřed války. Narodil jsem se ve čtvrtém roce Showy (1929), patřil jsem k první generaci narozené v Showě, o kterém se říkalo, že neměl dětství. Od chvíle, kdy jsem se narodil, to byla jenom válka – válka – válka, a po válce už to bylo jenom mrchožroutství pro hledání potravy.
Mimochodem, co bylo za války s armádou….?
Chtěl jsem se stát členem speciálních útočných jednotek, a tak jsem si udělal zkoušky na Younen Gakko (střední škola pro výcvik armádních důstojníků), ale nedostal jsem se tam. Nakonec jsem byl odveden a poslán do Nagoye.
Kam v Nagoyi byli odvedenci posláni?
Byli jsme vysláni na stavbu letadel do závodu Mitsubishi Heavy Industries v Nagoyi. Chtěl jsem se stát členem speciálních útočných jednotek, ale alespoň jsem mohl stavět letadla.
Kolik Vám tehdy bylo let?
Bylo mi čtrnáct. Byl jsem ještě dítě, a tak jsem tam šel s chutí a myslel jsem si, že budu umět sestrojit celá letadla, ale udělal jsem jen šroubky. (smích) Zatímco jsem to dělal, skončila válka.
Takže mezi koncem války a vaším setkáním se zakladatelem byl nějaký čas. Co jste během té doby dělal?
V té době, a dokonce i teď, jsem měl rád truhlařinu. Není to dobrý pocit něco naplánovat a pak to postavit a dokončit? I teď je spousta věcí, které jsem si tu a tam sám vyrobil.
Opravdu?
Při tesařských pracích mi ulétl hřebík a já jsem přišel o zrak na levém oku. Když se představuji, říkám: “O zrak na levém oku jsem přišel ‘nehodou’ (‘jiko’), toto je skutečné ‘představení’ (‘jiko shokai’)”. (smích)
(smích) Sensei, kolik ti bylo, když se to stalo?
Bylo mi devatenáct, bylo to těsně po skončení války. Potom jsem dělal spoustu různých věcí, abych se najedl. Provozoval jsem obchod s použitými knihami, vozil jsem do Tokia papír z venkova atd. Tím jsem si opravdu vydělal nějaké peníze! To proto, že to byla doba, kdy nebyl papír. V té době se budoval nový systém středních škol, takže jsem maloval tabule a prodával rýži na černém trhu. Tohle si nezapisujte! (smích)
Všichni v té době dělali takové věci, že?
I teď, když mě někdo požádá o přednášku, mají kořeny v tom, že pouliční prodavač prodává. Byl jsem jako ten tulák Tora-san ve filmu “Otoko wa Tsurai yo”. Když jsem na ulici v Uenu prodával knihy, říkal jsem (*přijímá velmi uhlazený tón hlasu): “Shromážděte se, shromážděte se – příručka pro studenty – lék pro ty, kdo mají slabý zrak – dárek pro posmrtný život pro dědečka a babičku” – pro každou z nich existuje specifická výška hlasu.
(překvapený váraz)
Je opravdu těžké zastavit někoho, kdo jde po ulici, a něco mu prodat. Musíte si to nejdřív všechno napsat a zapamatovat. Zpočátku to byl boj, ale když jsem si na to zvykl, začalo mě to bavit. Dokonce i teď to mám radši než aikido. (smích) Potom jsem vstoupil do Národní policejní zálohy. To byl rok 25 (1950).
Není Národní policejní záloha předchůdcem Sil sebeobrany?
Přesně tak. Když vám chybělo oko, nemohl jste vstoupit do Státní policejní zálohy, ale já jsem si řekl: “Nějak to půjde” a podváděl jsem při zkoušce. (smích) Tak jsem mohl nastoupit.
Je zázrak, že vás neodhalili! (smích) Kolik let jste byl v Národní policejní záloze?
Dva roky. Nastoupil jsem, protože po dvou letech jste mohl dostat odstupné 60 000 jenů. To bylo v té době hodně peněz! S těmito penězi jsem nastoupil na univerzitu Chuo. Na univerzitě Chuo jsem nastoupil na ekonomickou fakultu a pak jsem se dostal na právnickou fakultu. Lidé se stávají takovými, jakými si myslí, že se stanou. I když mi chybělo oko, vstoupil jsem do Národní policejní zálohy, i když jsem jsem nastoupil na univerzitu a neuměl anglicky. Dům si může postavit každý, kdo má peníze, zajímavější je, když si postavíte dům bez peněz.
Po absolvování právnické fakulty jste ani nechtěl vstoupit do právnické profese?
Chtěl jsem být právníkem. Pak jsem přemýšlel o politice. V té době náhle zemřel na infarkt sempai, se kterým jsem žil. Přemýšlím, jestli se tomu dá říkat osud – začal jsem přemýšlet “Jaký je smysl lidského života?”.
Kolik ti tehdy bylo let?
30 let. Byla to událost, která znamenala zlom v mém životě. V té době jsem založil špionážní školu a teroristickou organizaci.
Plánoval jste rozvrátit vládu?
No… dělo se toho hodně. Tak jsem si myslel, že to bylo pro dobro země, že jsem zakládal špionážní školu, ale odhalila nás americká CIA a já jsem utekl do hor. V americkém časopise Time vyšel článek s fotografiemi nazvaný “Japonští špioni”.
Neuvěřitelné! A co aikido v té době?
Dělal jsem to jen jako koníček.
Nebyl jste zaměstnán nošením tašek pro zakladatele?
Nosit tašky jsem začal poté, co jsem se stal aikido Shihanem!
Sensei, věděl zakladatel, že zakládáte takovou špionážní školu?
Nevím. Pokud by se objevila zpráva o špionáži, vždy by byla popřena. (smích) Bylo to tajemství v tajemství! Bylo to v době, kdy jsem dělal tyhle věci, můj Sempai zemřel a já začal přemýšlet “Jaký je smysl lidského života?”. Pak jsem strávil několik měsíců v horách, stál jsem pod vodopády, četl jsem knihy o buddhismu a začal jsem přemýšlet “Co je smrt?”. V té době jsem potkal Nakamuru Tempu Senseie. Bylo to inspirující. Tempu Sensei mi řekl: “Cvič budo. Bez tréninku budo, při kterém vsadíš svůj život na jediný okamžik, nikdy nepochopíš hodnotu života. Vím o jednom zajímavém budo. Jmenuje se aikido.”. Když jsem mu řekl, že aikido už dělám, řekl: “Trénuj hlouběji”. Z toho důvodu jsem začal svůj opravdový trénink aikido. Tempu Sensei a O-sensei se nikdy nesetkali, ale jejich studenti mezi sebou chodili sem a tam.
Ve kterém roce jste začal nosit tašky zakladateli?
Spíše než nosit tašky by bylo lepší říci, že jsem se mu věnoval společně s Uchi-deshi, a to asi šest let. Právě díky této zkušenosti jsem se s O-senseiem sblížil. Nicméně až do samého konce si O-sensei myslel, že jsem někdo z ministerstva obrany, a ne někdo z Hombu Dojo. (smích)
Je to tak? (smích) Máte nějaký příběh, který na vás zanechal zvláštní dojem?
Když jsem jel ve vlaku s O-senseiem a uvolnil mu místo, zlobil se a říkal: “Chováte se ke mně jako ke starému člověku!” Když jste mu ale místo neudělili, zlobil se také. Nejveselejší by byl, kdyby jel v přeplněném vlaku a donutil by nějakého mladého pankáče s vykulenýma očima vstát, zatímco on by si sedl. (smích)
(smích) Slyšel jsem už mnoho neobvyklých příhod, ale tahle je opravdu překvapivá!
O-sensei by mohl být zlomyslný! Když jsem na demonstraci v Hibiya Kokkaido šlápl O-senseiovi na pásek a nitě se rozpadly, vykřikl: “Hej, moje žena na mě bude křičet!” A sál vybuchl smíchy. (smích)
Možná to souvisí i s vaší osobností. Co vás naopak ohromilo?
To bylo pořád! Jednou z věcí byl incident s “vyhýbáním se kulkám”. Sám jsem to neviděl, ale mnohokrát jsem to slyšel přímo od něj. Říkával však: “Moje vnoučata mi berou brýle. I když se umím vyhýbat kulkám, nemůžu se vyhýbat svým vnoučatům!”. Dospělý člověk má přece v úmyslu střílet, ne? Takže tento záměr střílet se stává bílou koulí, která letí směrem k vám jako první. Řekl by, že skutečná kulka bude následovat až po ní, takže je možné se jí vyhnout. Ale on by řekl: “Moje vnoučata to dělají nevědomky, takže nemohu uhnout”. Každopádně to je teorie, ale musím se zamyslet nad tím, jestli je to skutečně pravda, nebo ne. (smích)
Jsou nějaké epizody, které jste zažil na vlastní kůži a které na vás zanechaly dojem?
Určitě mluvíte o Hiroshi Arakawovi, profesionálním hráči baseballu. Když Arakawa přišel do dojo a já ho představil: “Sensei, to je Arakawa Sensei, který je známý v baseballu”, O-sensei se zeptal: “To je ten, kterého zapalujete?”. Tak jsem řekl: “Sensei, to je O-Kyu” (pozn. překl. “moxování”, na rozdíl od “jakyu”, což je “baseball”). Protože O-sensei nevěděl, co je to baseball, vysvětlil jsem mu: “Držíš hůl (pálku) a odpaluješ míčky, které jsou ti házeny”. O-sensei odpověděl: “Proč na něco takového prostě nesekneš japonským mečem?” “To je pravda,” odpověděl jsem. – O-sensei to úplně nepochopil (smích).
Sensei, mluvit s vámi je jako poslouchat Rakugo (doslova “padlá slova” – japonské tradiční komediální příběhy).
Je to tak? (smích) Nakonec Arakawa pohlédl na bokken, který držel O-sensei, a rozmáchl se po něm ze strany. V tu chvíli se O-sensei naplnil ki a Arakawa i s boxerem odletěli. Arakawa byl určitě poslán do vzduchu nejméně dvakrát a pak se přihlásil jako student.
To je úžasné!
Snažili jsme se o totéž. Mysleli jsme si, že se pokusíme bokken zkroutit v okamžiku, kdy do něj udeří pálka, ale nepodařilo se nám to.
Není to jen problém techniky?
Když mluvíme o technice, O-senseiova metoda výuky byla velmi jednoduchá. Neučil nic jiného než ikkyo, iriminage a shihonage. Ve starém dojo zatahoval černý závěs, aby lidé neviděli dovnitř, a dával speciální lekce prezidentům společností. V dnešní měně by to stálo asi 200 000 jenů. Bylo to opravdu drahé.
Učil je nějaké tajné techniky?
Byl jsem s ním, takže jsem ho mohl pozorovat, dělal jenom to samé ikkyo, iriminage a shihonage, o kterých jsem mluvil předtím. Později, když jsem se ho zeptal: “Je to v pořádku?”, řekl: “Idiote, to jsou ta tajemství!”. Myslím, že to bylo jen proto, že bral víc peněz od těch, kteří jich měli víc, a méně od těch, kteří jich měli méně.
Sensei, na co vy sám myslíte, když učíte aikido?
Myslím, že pohyb aikido je spirála. Ne kruh, ale spirála. Proto se může stát malým, nebo velkým bez omezení. Spíše než technika je nutné sladit mysl, dech a tělo navzájem. Pokud učíte aikido prostřednictvím techniky, pak když dojde na skutečný boj, dostanete ránu. To, co dokážete vyjádřit okamžitě, hodem s ikkyo nebo s shihonagem nebo vstupem s irimi, s využitím celého těla, to je vše, co existuje. I z tohoto důvodu lze říci, že toto jsou tajemství aikido. Věřím, že základem je spirála. To a krásné házení se spojením mezi In a Jo. Pohyb aikido je celý In a Jo. Nemluvím o tom v teoretickém smyslu! To samo o sobě je principem vesmíru.
V pohybu aikido je jistě vidět spojení In a Jo – boj bez boje, konflikt bez konfliktu, házení a přijímání.
Dále, držení těla a odstup jsou tajemstvím budo. Ať už jde o důležité záležitosti pod nebesy, drobné detaily v domácnosti nebo důležité body řízení podniku, to vše jsou záležitosti lidských vztahů, to je postoj a odstup.
Mluvil s vámi zakladatel o tomto konceptu?
O-sensei mluvil o mnoha věcech. Některé věci, kterým jsem tehdy nerozuměl, však chápu až nyní. Ať už se v životě stane cokoli, ať už jste v dojo jakkoli silní, jednoho dne dojde k události, kdy se rozčílíte a nebudete schopni nic udělat. Budo, zen, Cesta čaje, to vše slouží k tomu, abyste rozvíjeli Nepohnutelnost mysli (“fudoshin”).
Ano.
Řekl jsem si: “Když tě to překvapí, je už pozdě.” A vštípil jsem si to do podvědomí i pro ty nejmenší záležitosti, takže když došlo k velkým incidentům, dokázal jsem je zvládnout v klidu. Cílem člověka je řemeslná zručnost, smyslem života je zdokonalovat svůj charakter. Aikijutsu má silně a živě kondiciovat tělo a budovat lidi, kteří budou pozitivně pomáhat světu lidských bytostí. Také aikido slouží ke zdokonalování vašeho charakteru, bez soutěží starého bujutsu. O-sensei lidi za kopání důrazně peskoval a nazýval je “špinavým”. Věřím, že japonská kultura je krása, bez dobra a zla.
Děkujeme, že jste si na nás udělal čas.
Gekkan Hiden (“Secret Teachings Monthly”), 2009
V anglickém jazyce: Aikido Sangenkai, Christopher Li Sensei, s jehož laskavým svolením zde rozhovor publikuji.
