Rozhovor – Franck Noël – 2003

Mohl byste představit sebe a svou školu aikido?

Nejsem nikdo výjimečný, jsem jen cvičenec aikido. Začal jsem cvičit v roce 1968 v Paříži. Cvičil jsem tam tři roky a pak jsem odešel do Tokia, do Hombu Dojo Aikikai, kde jsem byl osm let.

Kdo byl vaším učitelem v Hombu Dojo?

V Hombu Dojo? Studoval jsem u všech učitelů Aikikai, ale především u Yamaguchi Senseie. Ale nejen s ním, trénoval jsem i s dalšími učiteli.

Jak byste charakterizoval své aikido?

Ani nevím. Nemyslím si, že bych trénoval nějak specificky.

Máte nějakou filozofii aikido?

Ano, rozvíjet se. Myslím, že posláním aikido je rozvíjet v člověku co nejvíce lidských vlastností. Nemělo by být zaměřeno pouze jedním směrem. Cvičení aikido by mělo zlepšovat naše schopnosti v různých směrech, aspektech, v různých oblastech. Nemělo by tedy jít jen o fyzickou aktivitu… A pokud mluvíme jen o cvičení, měli bychom brát v úvahu všechny aspekty lidského těla, nejen sílu nebo kvantitu, ale také aspekt kvality. Tedy jak docílit toho, aby tělo bylo nejen silné, ale také zdravé a spolehlivé. A co znamená mít dobrý vztah ke svému tělu? To je jeden z aspektů cvičení aikido. A samozřejmě je to i vztah k ostatním, protože předpokladem praxe je zanechat odporu, zejména když dojde ke konfliktu, a snažit se s konfliktem něco pozitivního udělat. To znamená, že byste měli mít představu o tom, jaký by měl být váš vztah k druhým. Hledat způsob, jak se chovat tak, aby váš vztah s druhými lidmi byl co nejlepší. A to je vaše praxe, vzhledem k tomu, že aikido by mělo v člověku rozvíjet co nejvíce aspektů či stránek.

Kdo nejvíce ovlivnil vaše aikido?

Samozřejmě Yamaguchi, ten měl na mé aikido největší vliv. Ale nesnažím se dělat přesně to, co dělal on. Nejsem jako on, i když používám spoustu myšlenek a konceptů, které používal i Yamaguchi. Možná je nepoužívám stejným způsobem, a proto je to jiné. Jiný příběh. Příběh se stejnými slovy, ale jiný.

Jak jste se dozvěděl o existenci aikido? Řekl vám o něm někdo?

Opravdu si nepamatuji, že by mi o něm někdo vyprávěl. Vzpomínám si, že aikido dojo bylo blízko univerzity, kde jsem studoval. Šel jsem se tam podívat, zkusil jsem si zacvičit a zalíbilo se mi to. Tak jsem začal cvičit aikido. Předtím jsem vůbec nevěděl, co aikido je.

Znal jste i jiná bojová umění?

Ano, jako dítě jsem cvičil judo, ale ne moc. Líbila se mi atmosféra, pocit, který v dojo máte, je tam jakási přitažlivost, zvláštní soustředění; duch dojo. Chtěl jsem to znovu zažít, a tak jsem šel do aikido dojo. Ale když jsem začínal, opravdu jsem nevěděl, co přesně aikido je. Začal jsem cvičit a dosud jsem nepřestal. Po krátké době jsem si uvědomil, že by to mohlo být něco důležitého v mém životě. Ale na druhou stranu jsem si nikdy nedělal přesné plány, že se stanu profesionálním učitelem aikido. Nebylo to tak, že bych si to řekl: “Chci být učitelem.” To vůbec ne.

A chtěl jste být něčím konkrétním?

Já nevím, lidskou bytostí, dokonalou, co nejúplnější.

A co přání vašich rodičů?

Na přáních rodičů nezáleží.

Říkal jsi, že jste cvičil judo, cvičil jste i něco jiného?

Ne, nic vážně, jediné, co cvičím vážně, je aikido.

Doporučil byste něco jako doplněk ke cvičení aikido?

Hudbu.

Myslíte hraní na hudební nástroj?

Ano, zejména hra na hudební nástroj, ale také poslech hudby a tanec.

Hrajete na hudební nástroj?

Ano.

Mohu se zeptat, na jaký?

Na tom nezáleží. Ale hudba a aikido mají mnoho společného. Způsob hledání a zkoumání v aikido i v hudbě. A také vztah mezi slyšením a vyjadřováním v obou, ale nejen vyjadřováním nebo slyšením, ale i dalšími důsledky, dáváním a přijímáním. Proto je hudba tím nejlepším doplňkem aikido.

Slyšeli jsme, že dobře cvičíte se zbraněmi. Proč je nycvičíte tady, v Čechách a na Slovensku?

To bychom mohli, ale na semináři je vždycky dost lidí. Je to obtížné, protože není dost místa. Je jednodušší najít způsob, jak mluvit ke všem, než učit lidi různých úrovní současně techniky beze zbraní než se zbraněmi. Je mnohem těžší učit lidi pokročilé v technikách se zbraněmi a začátečníky dohromady. Proto by bylo lepší dělat jen nějaká cvičení se zbraněmi než něco jiného, ale to je při tolika lidech dost obtížné. A další věc je, že vás navštěvuje Jöel Roche, který je velkým nadšencem do zbraní. A také velmi dobře trénuje se zbraněmi. Takže je lepší, když je trénuje on, protože si je v tréninku se zbraněmi naprosto jistý.

Je nutné cvičit se zbraněmi, abychom dokonale pochopili aikido?

Nemyslím si, že je to nutné, ale může to pomoci. Nemyslím si, že je nutné to považovat za povinnost. Někteří lidé pochopí aikido, aniž by cvičili se zbraněmi. Je pravda, že toto cvičení může pomoci, některé dovednosti můžete získat rychleji při cvičení se zbraněmi než bez nich. Ale o tom, že musíme, bych opravdu nemluvil. Možná je to příležitost navíc, kterou jste dostali, pracovat se zbraněmi. Protože uprostřed situace změníte úhel pohledu, změníte úhel pohledu, a tak máte jednu příležitost navíc, jak zdokonalit ještě jednu věc. V podstatě je to stejný pocit, stejná schopnost, kterou byste měli rozvíjet.

Máte nějakou oblíbenou techniku?

Ano, spánek je moje oblíbená technika… (smích)

Je nějaká technika, kterou potřebujete více procvičovat, protože ji necítíte tak dobře jako jiné techniky?

Ano, všechny… (smích). Je těžké mluvit o té či oné technice, vnímám ji jako jednotu. Chci říct, že pokud něčemu nerozumíte, neprojeví se to jen v jedné technice, ale v celém cvičení. Myslím, že to nebyla dobrá otázka. Je mi líto, že to musím říct.

Můžete mi jednou větou, jedním nebo dvěma slovy říct, co pro vás aikido znamená?

Jedním slovem by to byla radost, zábava.

A je to i po tolika letech stále zábava?

Většinou ano.

Máte někdy pocit, že je to pro vás jen povinnost, jen práce?

Samozřejmě, někdy ano, většinou před startem. Oblékání je pro mě někdy velmi obtížné. Žíněnky jsou přátelské. Ale většinou, když trénuji, jsem opravdu v pohodě.

Myslíte si, že jsou Japonci zvýhodnění pro aikido?

Nevím, možná v minulosti, v době zrodu japonských bojových umění, možná tehdy bylo nějaké období, kdy se jim dávala přednost. Ale ne dnes, aikido je záležitostí jednotlivce.

Můžeme tedy porozumět i my aikidu?

Vzhledem k tomu, že aikido je lidská činnost, není důvod předpokládat, že jeden národ je schopnější než jiný. Pokud se na aikido podíváme jako na součást japonské kultury, Japonci budou mít samozřejmě větší schopnosti. Pro mě ovšem aikido není jen historickou součástí japonské kultury. Aikido je zajímavé tím, že je to lidská činnost, činnost, která se všestranně rozvíjí. Principy a myšlenky aikido nesouvisejí s žádnou kulturou. Je to pouze idea lidské existence.

Do Čech a na Slovensko jezdíte již řadu let. Můžete porovnat přístup francouzských a našich studentů?

To, co se nyní děje s aikidem v České republice a na Slovensku, je to co se dělo ve Francii v 70. letech. V těch letech se aikido ve Francii velmi rychle rozvíjelo. Až do poloviny 80. let a pak se rozvíjelo dál, ale pomaleji. Takže to, co znáte ve svých zemích nyní, je to, co bylo víceméně známo v 70. letech ve Francii. Ale je tu jeden rozdíl: ve Francii byl v té době jen jeden hlavní mistr, a tím byl Tamura Sensei. Pouze on ovlivnil francouzské aikido, a to už dnes není. Existuje mnoho dalších vlivů, evropské aikido se velmi rychle rozvíjí a to vám situaci komplikuje. Možná, že lidé, kteří zde cvičí aikido, jsou o něco mladší než v té době ve Francii.

Vidíte v našem aikido nějaké změny?

Je to stále horší a horší (smích). Samozrejmě, že ne. Zlepšuje se to. Myslím, že i v Čechách a na Slovensku se aikido rozvíjí slibně.

Myslíte si, že vztah českých a slovenských studentů k aikido je stejný jako před šesti nebo sedmi lety?

Na tuto otázku je těžké odpovědět, nezůstávám tu příliš dlouho, abych dokonale vystihl mentalitu lidí. Ale samozřejmě se mění a možná jsou dnes méně nadšení než před několika lety. Aikido už pro ně není tak tajemné. Víte, lidé jsou nadšení, když vidí nějakou tajemnou věc a mohou do toho tajemna vstoupit. Myslím, že dnes mají lidé racionálnější důvod, proč cvičí. Je to dřina, cvičení, které je postupně mění, ale už to není tajemná věc. Rozumnější, méně magický důvod způsobuje, že lidé nejsou tak nadšení. Ale to je dobře, je to krok správným směrem.

A co naši učitelé, jejich přístup a profesionalita?

Stále horší a horší (smích). Ne, myslím, že se učí dobře, protože aikido u vás zaznamenává pokrok. Jak z hlediska kvantity, tak kvality.

Nemáte rádi, když vás někdo fotí.

Ne.

V časopisech se o vás moc nepíše, proč?

Nemyslím si, že je cílem, aby lidé mluvili o sobě, když jde o aikido. Mluvit o myšlenkách, principech, způsobech cvičení – ano, to je zajímavé. Problém je říct to všechno v několika slovech, protože aikido je velmi komplexní věc, hodná tradic. V aikido nikdy není jedno NEBO druhé, ale vždy jedno A druhé. A ovládání. Vždy budete balancovat mezi dvěma protichůdnými myšlenkami. A je velmi obtížné to vše vysvětlit v mezích stanovených časopisem nebo novinami. Vysvětlujte věci jasně a nedělejte z nich frašku. Proto se novinářům vyhýbám.

Kdo je pro vás dobrý uke?

O uke nebo tori bych asi nikdy nemluvil. Při cvičení je to totéž. Schopnosti a vlastnosti uke jsou v podstatě stejné jako u toriho. Není důvod rozlišovat, kdo je uke a kdo tori. To, co můžeme dělat jako uke, můžeme dělat i jako tori; pocit, který máme, představa, vnímání, způsob, jakým vnímáme vlastní tělo, je stejný. Není důvod mluvit o někom jako o uke nebo tori, pouze jako o člověku, který cvičí aikido.

Vždycky se chováte velmi vážně, myslíte si, že máte smysl pro humor?

Vůbec ne… (smích).

Děkujeme za rozhovor.