Masatomi Ikeda – Saignelegier – Fotografii poskytl Miroslav Šmíd Sensei
Od Richarda Wasserbauera Senseie
Již je tomu nějaký pátek, co jsem absolvoval svou poslední fyzickou zkoušku na danový stupeň v aikidō. Od té doby jsem měl příležitost vidět mnoho zkoušek z té druhé strany, pozorovat celou plejádu studentů aikidō a sdílet jejich obavy, nervozitu, stres, pochybnosti a myšlenky při přípravě na zkoušky, během nich, i po jejich absolvování. Tento článek měl být původně krátkým zamyšlením, neaspiruje ani zdaleka na podání uceleného výkladu či jasných odpovědí těm, kterým mysl klade otázky nebo provokuje ke vzdoru. Pokud však pomůže alespoň jednomu člověku vnést světlo do úvah nad smyslem a principy zkoušek v tomto bojovém umění, tak splní svůj účel.
Asi bychom nenašli mnoho lidí, kteří nikdy nepocítili stres, když jsou nuceni čelit nějaké zkoušce nebo výzvě, a to v jakékoli podobě. Do značné míry je to dáno tím, jak v naší kultuře vnímáme institut „zkoušky“. V západním pojetí, a zejména v historickém kontextu naší země, jsme již od základní školy vedeni k vyvinutí úsilí, abychom obstáli při zkoušení u tabule či v písemném testu, přičemž odměnou za to je tzv. dobrá známka. Toto vnímání nás formuje již od útlého věku v průběhu celé povinné školní docházky a u mnohých i následně v dalším vzdělávání, takže není divu, že se tyto vzorce tak silně propíšou do obsahu slova zkouška, že jej naše mysl začne automaticky spojovat se stresovým zážitkem. A je jedno, zda tento stresový zážitek vyvolává negativní asociace přísného učitele, nepříjemnost samotného průběhu zkoušky u tabule před ostatními, strachu před případným trestem za špatnou známku, nebo jen vnitřní pocit silného tlaku a obavy z možného neúspěchu. Společným jmenovatelem je stres vyvolaný z hluboko uvnitř zakořeněné potřeby nezklamat – nezklamat oblíbeného učitele, nezklamat rodiče, potažmo nezklamat své vnitřní já toužící po „dobré známce“ a ergo potřebě uznání svých vlastních kvalit. O pozitivech a negativech této pedagogické koncepce zde nemíním polemizovat, neboť by to zdaleka přesáhlo rámec tohoto zamyšlení.
Když dospělý člověk přijde někam mimo školní instituce a je postavený před výzvu, že má absolvovat nějakou zkoušku, přirozeně se v něm probudí zažité vzorce a reakcí jeho těla či mysli může být vzdor. Zkoušky v aikidō bychom však neměli chápat stejně jako ve škole – za účelem dosažení dobré známky v podobě úspěšně absolvovaného testu. Zahrnují spoustu dalších aspektů, které při správném pochopení mohou člověku poskytnout cennou zpětnou vazbu
k dalšímu osobnostnímu rozvoji a získat nástroj ke zdolávání výzev nejen na tatami.
„Zkoušky v aikidō bychom však neměli chápat stejně jako ve škole – za účelem dosažení dobré známky v podobě úspěšně absolvovaného testu. Zahrnují spoustu dalších aspektů, které při správném pochopení mohou člověku poskytnout cennou zpětnou vazbu k dalšímu osobnostnímu rozvoji a získat nástroj ke zdolávání výzev nejen na tatami.“
Zakladatel aikidō, Morihei Ueshiba (Ō-sensei), si nepřál soutěžení ani řevnivost mezi studenty a v souladu se svou filosofií poukazoval na to, že „chci-li dokázat, že jsem lepší než ten druhý, není to opravdové bratrství mezi lidmi.“ To je hlavní důvod, proč v tomto bojovém umění neexistují (s výjimkou jednoho velmi specifického směru) žádné soutěže, zápasy, turnaje, ani žádné kompetitivní poměřování výkonnosti. Většina lidí, kteří si vybrali aikidō jako svou životní cestu, souzní s tímto názorem a vyhovuje jim, že nemusí nikomu nic dokazovat. Nejsou hnáni motivací vyhrávat nad ostatními, ale rozhodli se hledat vítězství nad vlastní myslí v duchu odkazu Zakladatele „masakatsu agatsu“ (正勝吾勝) – tedy opravdové vítězství je vítězství nad sebou samým. Může se však nabízet otázka potřeby si ověřit, zda osvojené techniky opravdu fungují.
V dobách feudálního Japonska studovali válečníci bojové techniky a zdokonalovali se v různých způsobech umění boje „bujutsu“ (武術), které pak používali v ostrém konfliktu za účelem přežití. Ten, jehož techniky nejlépe fungovaly, vyšel jako vítěz a mohl předávat své poznatky dalším následovníkům. Za mistra byl považován bojovník, který přežil nejvíce soubojů, a k němu pak chodili žáci do učení. S ukončením feudálních válek postupně odpadla nutnost studia bojových technik jako způsobu přežití, což vedlo k transformaci „bujutsu“ na moderní bojová umění „budō“ (武道), která mnohem více zdůrazňují filosofické aspekty a zaměřují se na celkový rozvoj osobnosti. Namísto úspěchů v boji se oceňuje pokrok žáka, a mnozí učitelé začali udělovat „hodnosti“ neboli technické stupně bez zkoušek, pouze na základě svého posouzení.
Možná by bylo jednoduché a pro někoho lákavé získat technický stupeň od svého učitele pouze na základě jeho rozhodnutí, když učitel usoudí, že žák naplnil předpoklady pro danou kvalifikaci. Toto by však bylo možné pouze za předpokladu, kdyby existovala nějaká jedna univerzální autorita představující absolutní pravdu či absolutní vrchol poznatků, která by objektivně zhodnotila pokrok všech studentů. V případě aikido si to bez pochyby mohl dovolit Zakladatel Ō-sensei, protože dokázal posoudit, nakolik žáci zvládli pochopit jeho učení. Pokud by však každý z žáků Ō-senseie a následně každý další nositel danového stupně začal udělovat technické stupně pouze na základě svého uvážení, vznikl by neuvěřitelný chaos a roztříštěnost, kterou by neukočírovali ani ve spořádaném Japonsku.
Proto učitel, který žáka doporučuje na zkoušky, činí tento krok s vědomím, že je přesvědčen o schopnostech daného žáka naplnit kvalifikaci pro příslušnou úroveň – a to lze vnímat téměř jako ekvivalent udělení technického stupně přímo od svého učitele, coby pomyslný zápočet. Prezentace dovedností před širším publikem a následná registrace zkoušky v Aikikai Hombu Dōjō by za ideálních okolností měly zajišťovat objektivitu mezi technickými stupni aikido celosvětově tak, abychom se třeba nedostali do učení k nějakému samozvanému guru, který si sám udělil vysoký technický stupeň a prohlásil se za Shihana.
„Případný neúspěšný průběh zkoušky není na konci posouzen jako nesplnění kvalifikace. Vždy je prezentován jako gōkaku ve spojení s technickým stupněm, jehož je daný aikidōka aktuálně držitelem. A to tedy v žádném případě neznamená selhání!“
Současné Aikikai Hombu Dōjō označuje systém udělování technických stupňů prostřednictvím zkoušek jako shinsa (審査). Význam těchto dvou znaků lze přeložit jako „zkoumání“ a „posouzení“. Může to tedy připomínat náš tradiční posuzovací mechanismus známý ze školy. Mnohem větší význam však spatřuji ve slovíčku, které zazní na konci každé zkoušky, nebo chcete-li prezentace dovedností: „gōkaku“ (合格). Tyto tři slabiky, které si přeje slyšet každý, kdo se rozhodl absolvovat shinsa, znamenají mnohem víc, než jen pouhé úspěšné „splnění kvalifikace“, jak by se dal jejich význam přeložit. První znak 合 v tomto čtení „gō“ je stejný jako první znak ve slově aikidō, tedy s významem „soulad, spojení, harmonie.“ Kde tedy hledat harmonii při zkouškách? Například už v tom, že případný neúspěšný průběh zkoušky není na konci posouzen jako nesplnění kvalifikace (fugōkaku). Vždy je prezentován jako gōkaku ve spojení s technickým stupněm, jehož je daný aikidōka aktuálně držitelem. A to tedy v žádném případě neznamená selhání! Jde pouze o zpětnou vazbu, že adept splňuje aktuální kvalifikaci, ale neprezentoval zatím dostatečně předpoklady pro naplnění dalšího postupu. Můžeme si to představit jako žáka, který ve škole nepostoupí do dalšího ročníku, jelikož ještě nezvládl obsáhnout nové penzum znalostí a potřebuje ještě chvíli zůstat a studovat na stávající úrovni. Je až zarážejícím charakterem dnešní doby, že spousta lidí zavírá oči před jakoukoli, byť dobře míněnou zpětnou vazbou v podobě námětu ke zlepšení, a namísto toho vnímá i takovouto konstruktivní kritiku jako nepřijatelný zásah do své suverenity, do své osobnosti.
Proč tedy chodit na zkoušky? Pokud abstrahujeme od konkurence, porovnávání s ostatními, tlaku na výkon a potřeby odměny či uznání, kterými je svazována naše mysl a jsou nám od malička vštěpovány, co zůstane? Někteří si mohou říci, že potom je jakékoliv zkoušení zbytečné, mohou se ve své mysli povznést nad jakékoli přezkoumávání dovedností, a odmítnou se na systému zkoušek podílet. Je to jejich rozhodnutí a právo na něj jim nikdo neupírá.
„Rozhodnutí věnovat se aikidō znamená přijmout tuto Cestu se vším, co k ní patří.“
Nicméně se domnívám, že není v pořádku zcela rezignovat na postup v aikido, jehož jeden aspekt je vyjádřen právě pomocí zkoušek na technické stupně. Rozhodnutí věnovat se aikidoō znamená přijmout tuto Cestu se vším, co k ní patří. Nelze si vybrat pouze některé aspekty, které člověku vyhovují, a jiné vyřadit, protože s nimi z nějakého důvodu nesouzní. Pokud si někdo zvolí, že například nebude cvičit tzv. házecí techniky „goshi“ nebo techniku „ikkyō“, jistě tak může učinit, ale jeho Cesta už potom nebude aikidō ve své úplnosti, nýbrž trochu jiná disciplína. Stejně jako nelze studovat aikidō se zaměřením pouze na jeho filosofický aspekt, bez zpocení se při fyzickém pohybu studia technik na tatami. Když se svaly unaví, pak tělo může najít snadněji správné provedení pohybu, a když se unaví mysl, pak je schopná se otevřít hlubšímu chápání filosofie Aiki.
Jeden osvícený učitel kdysi řekl, že dynamika = život, statika = smrt. Dokud žijeme a dýcháme, měli bychom se neustále snažit rozvíjet své schopnosti a dovednosti, jak svou fyzickou stránku, tak i tu duševní. Jakmile ustrneme dlouho na místě a přestaneme se rozvíjet, je to jako bychom v tu chvíli nežili. Toto je ostatně princip evoluce, který je platný v přírodě a celém Vesmíru.
Představme si třeba lékaře, který studuje a musí se neustále rozvíjet, poté skládá atestace, což lze chápat jako milníky v jeho rozvoji, pomyslné ukazatele odbornosti a (předpokládanou) záruku toho, že jeho kvalifikaci můžeme důvěřovat. Skutečně dobrý lékař se pochopitelně vzdělává celý život – nikoli kvůli zkouškám, atestacím ani potřebě vnějšího ohodnocení, ale zejména kvůli sobě, aby dobře vykonával svoji práci. A třeba by žádné atestace ani nepotřeboval, jelikož si je vědom svých silných i slabých stránek, a sám nejlépe ví, v čem a jak se potřebuje dále rozvíjet. Atestace a posouzení jsou tu jednak jakožto zpětná vazba od zkušenějších v oboru a také představují nezbytnou výzvu k učení pro další praxi. Dále potom slouží společnosti, která by jinak bez atestací postrádala alespoň pomyslné vodítko, zda se jedná o zkušeného lékaře či začátečníka, který zatím potřebuje mít nad sebou něčí odborný dohled.
Stejným způsobem lze chápat přezkoumávaní a posouzení dovedností studenta aikidō prostřednictvím postupu v technických stupních. Ze začátku potřebují žáci vedení, usměrňování a spoustu času, aby se naučili nějaké základy. A právě úrovně tříd „kyū“ (級) jim poskytují zpětnou vazbu od jejich učitelů, aby získali představu, v jaké fázi získávaní základů se právě nacházejí. Význam „kyū“ v tomto směru nechápejme jako hodnost nebo úspěšné absolvování testu, ale spíše šířeji jako zařazení do třídy neboli ročníku na základní škole. Pokud vyvinete přiměřené úsilí, tak s přibývajícími dovednostmi a znalostmi přirozeně postoupíte na konci ročníku do další třídy, kde se budete učit něco nového, adekvátně ke svým možnostem. V aikidō každý postupuje svým vlastním tempem – někdo rychleji, někdo pomaleji, někdo s přískoky a někdo bez přískoků. Důležitá je vytrvalost, posouvat se postupným tréninkem v rozvoji kupředu a nesejít z cesty.
Později po zvládnutí základů může každý aikidōka začít objevovat svůj vlastní svět a začít rozvíjet své vlastní aikido tak, jak bude nejlépe fungovat podle jeho fyzických a psychických možností. Ale je jasné, že to nepůjde bez výměny zkušeností, čerpání nových poznatků, zdokonalování svých objevů metodou pokusů a nezdarů při každodenním tréninku. A mimo jiné k tomu, abychom věděli, ke komu jít pro radu, koho oslovit s prosbou o vysvětlení dané techniky či problematiky, nám slouží technické stupně, které by měly být odrazem rozvoje a poskytovat vodítko, kde se člověk na cestě nachází.
„Technické stupně představují jakési milníky v osobnostním rozvoji na Cestě budō. V duchu odkazu Ō-senseie by neměly sloužit ke vzájemnému soutěžení ani srovnávaní se s ostatními.“
Technické stupně představují jakési milníky v osobnostním rozvoji na Cestě budō. V duchu odkazu Ō-senseie by neměly sloužit ke vzájemnému soutěžení ani srovnávaní se s ostatními. V ideálním případě by měly představovat pomyslné „schody“ – japonsky „dan“ (段), které pokročilý aikidōka vnímá jako příležitost se na chvíli zastavit, ohlédnout se za svým dosavadním postupem, který již absolvoval, a poté upřít svůj zrak vzhůru k dalším výzvám na Cestě, která jej povede dále, až k pomyslnému, byť věčně vzdálenému vrcholu. Tato zastavení v podobě schodů „dan“ si můžeme představit jako odpočinkové chaty, jež lemují stezky při výstupu na horu Fuji, a poskytují poutníkům prostor si odpočinout a posoudit, kde se právě nacházejí při výstupu k vrcholu. Je to snad náhoda, že těchto míst je na výstupových stezkách na Fuji celkem devět, stejně jako je oficiálně schodů „dan“ v aikidō a mnoha dalších japonských, nejen bojových uměních? Kdo ví…
Pokud budeme zkoušky chápat spíše jako prezentaci nabytých dovedností, možnost ukázat všem, a tedy i sobě, co vše již aikidōka zvládl pochopit v oblasti technik i principů aikidō, a příležitost k výměně zkušeností a poznatků, abychom se od sebe učili navzájem, tak v nich můžeme objevit cenný zdroj sebereflexe a „challenge“ k neustálému rozvoji na naší Cestě budo, a také nástroj ke zdolávání příštích výzev nejen v našem bojovém umění ale i v každodenním životě.
