Už čtyři roky se koná tato stáž o víkendu svatodušních svátků. Tento rok oslaví své páté narozeniny. Při této příležitosti jsem udělal rozhovory se čtyřmi učiteli, kteří tuto stáž vedou. Cílem bylo, abychom je lépe poznali a vcítili se do jejich osoby.
Toto je třetí ze čtyř rozhovorů. Překlad udělal Roman Daněk s jehož laskavým svolením zde článek publikuju.
Kdy a kde jsi se narodil?
Francesco Marella: 29. března 1948, v Kalábrii, v Itálii.
Máš nějaké sourozence?
Ano jsme velká rodina. Je nás osm bratrů. Já sám jsem jeden z dvojčat, ale jenom já dělám aikido. Mé dvojče dělalo taky něco: karate, kick-box, ale jen v mládí teď už ne.
Kdy jsi začal s aikidem?
5. května 1971 jsem se přihlásil do klubu. Od té doby jsem vždy minimálně 2-3krát týdně trénoval.
Tvá žena pochází z Makedonie?
Ano.
Máš děti?
Mám dvě děti. Je jim 22 let a jsou to také dvojčata (smích)
Dělal jsi vždy jen aikido?
První rok jsem trénoval jen judo. O rok později jsem začal s aikidem. Na začátku v našem dojo aikido vůbec nebylo, pouze judo. Potom zorganizoval v Curychu náš vedoucí večerní ukázku plus jeden trénink s učitelem aikido, tehdy 2. dan z Japonska. Všichni jsme byli pozváni na tuto ukázku a účastnili se také tréninku. Byl jsem fascinován těmi pohyby a také těmi „uniformami“ (hakamou). Pro mě je oblečení velmi důležité, protože jsem vyučený krejčí. Tím také vždy můj první pohled směřuje na oblečení. Před tím, než jsem se odstěhoval do Švýcarska jsem žil 5 let v Římě. Během těchto 5 let jsem chodil každý den okolo jedné tělocvičny a v té trénovali lidé nějaký druh sportu. Nevěděl jsem, co za sport to bylo. Vždy jsem se díval skrze okna dovnitř a moc se mi to líbilo. Ve Švýcarsku jsem si na to vzpomněl, bylo to aikido. Potom jsem trénoval paralelně judo a aikido po dobu šesti let. Trénoval jsem každý den, 5x za týden, 3x judo, 2x aikido. Pak přišel Sensei Ikeda do Švýcarska.
A kdy to bylo?
Sensei přišel v roce 1977. V tom okamžiku jsem se rozhodl nadále pokračovat v tréninku aikido.
Byl jsi už tehdy 1. dan?
Ne, když přišel Sensei, praktikoval jsem aikido už 5-6 let, ale nedělal zkoušky. Všichni ostatní také ne, byli jsme všichni Mukyu (bez stupně)! Ve Švýcarsku nebyly žádné stupně kyu, jen bílé a černé pásky. První zkoušky na kyu ve Švýcarsku byly zavedeny Senseiem Ikedou. Zavedl v ACSA řád. Po roce tréninku s ním mi udělil 1. kyu. Byla to pro mě velká zkouška. Paralelně jsem v judu udělal také 1. kyu. Byl jsem velmi hrdý. Potom o dva roky později, 1980, jsem v Le Brassus (kanton Jura) udělal 1. dan. Byli jsme dva z Wohlenu, já a Harald Wolfe. První dva nositelé stupně dan v kantonu Aargau. Nadále jsem navštěvoval dojo a tréninky Senseie Ikedy. Ten se také zastavil u nás, stejně tak, jako u jiných dojo. Vše jsem dělal s ním.
A kdy jsi začal se svým dojo?
Začal jsem ve více místech. Nejprve ve Wohlenu. Během čtyř let jsem potom vedl jednu sekci aikido v Birmensdorfu (Curych). Vedle toho jsem také vícekrát vedl tréninky v jednom judo klubu v Affolternu, a to každé 3-4 měsíce. Po Birmensdorfu jsem se vrátil zpět do Wohlenu, tehdy jsem měl 2. dan. Třetí dan přišel záhy velmi rychle a já převzal zodpovědnost za Wohlen, protože ostatní trenéři odešli, aby si založili vlastní dojo. Od té doby jsem ve Wohlenu a tam také vedu tréninky.
Máš nějakou silnou vzpomínku z období se Senseiem Ikedou?
Prvních pár let jsem to hned nepochopil, ale později jsem si toho všiml. Pro mě byl Sensei Ikeda velký mistr. Vždy jsem se snažil, jak jen to bylo možné, s ním trénovat. Mnoho jsem toho s ním viděl, je opravdu velkým mistrem a mnoho lidí mu snad nepřikládalo takovou hodnotu. Je neuvěřitelně dobrý a já to mohu říct, protože jsem s ním trénoval každý týden po dobu více než 15 let. Chodil jsem k němu do dojo, ale také jsme aspoň jednou za týden zašli do restaurace, mnohokrát jezdili autem a strávili jsme spolu mnoho hodin. Povídali jsme si nejen o aikidu, ale také o jiných věcech. Sensei se vždy o vše zajímal a velmi často pokládal lidem otázky. Vždy byl hrozně zvědavý, co děláme a jak žijeme. Nemohu na něho zapomenout, jeho způsoby, pozice, jak praktikoval aikido, jak přistupoval k lidem, bylo to senzační. Také jsem s ním měl mnoho ukázek. Všude, ne jenom ve Švýcarsku. Byli jsme například v Miláně a vždy to bylo super!
Když bys mohl všem lidem, co cvičí aikido něco říct, kritiku, radu co by jsi řekl?
Když jsem začal s aikidem měl jsem mnoho problémů, protože jsem byl víc motivován než ostatní. Také na straně školy aikido toho moc vyžaduji a očekávám vždy mnoho od učitele. Teď po mnoha letech práce jsem pomalu přešel na druhou stranu a z pozice učitele čelím tváří v tvář žákům. Říkal jsem jim to mnohokrát: „já se také pořád učím“. Nedržím nic, jako nějaké tajemství, dávám vše, co znám. Zkouším všemi způsoby vyjasnit to, co říkám. Naslouchám lidem, co potřebují a pokouším se jim to potom dát. To je můj způsob učení. Na druhé straně začátečníci nesmí zapomenout, že učitel musí mít respekt. Asi mám štěstí, protože do teď jsem tento respekt ve svém dojo měl. Děkuji také mým studentům, kteří mi pomáhají. Všude kam jedu mě doprovází a nejsem tak nikdy sám. Všímám si také, že když vedu stáž nebo jsem na nějakém kurzu, tak skoro všichni chtějí trénovat se mnou. To ale není u všech. Určitým lidem vždy činí velkou námahu najít si partnera ke cvičení. U mě tomu tak není. Pokouším se vždy partnera techniku naučit, ale ne bezpodmínečně pomocí slov. Snažím se to vždy ukázat. Každý potřebuje svůj čas na naučení, někteří jsou rychlí, jiní zase pomalí. V aikidu nejsou soutěže, takže člověk se nemusí hned všechno naučit v první lekci, musí mít prostě odvahu, vnitřní sílu a trpělivost. To jsou věci, které člověk potřebuje, aby mohl aikido cvičit. Bez trpělivosti je aikido mnohem obtížnější. Není to jen technika. V aikidu je mnohem víc, je to partner na celý život. Je vždy s námi. Tuto filozofii, která v aikido je, musíme respektovat. Vím, že mladí lidé jsou spontánní, chtějí se ihned učit techniky, chápu to, prostě to tak je. Avšak teď v mém věku, po mnoha zkušenostech, myslím zcela jinak. Myslím, že aikido je něco pěkného, žijeme s aikidem, s těmi technikami a aikido je vždy přímo v našem těle. Cítím to, od rána do večera. Je jedno zda pracuji, či ne. Od pondělí do neděle, každý den, vždy je při nás. Nezáleží na tom kde jsem, zda u jídla, v práci nebo s kolegy, stále dělám aikido. Člověk získává jinou senzibilitu s lidmi. To je zajímavé…
Přistupme tedy ke stáži v Auvernier. Jak vás napadlo založit takovou stáž?
To je dobrá otázka. Mnozí ji pokládají. Já, Dragiša, Renata a Michele jsme jednou jedli spolu u jednoho stolu a najednou nás napadlo, že jsme ještě neměli ani jednou společnou stáž. To bylo jen tak z legrace. Michele se té myšlenky ale chytil a řekl, abychom nějakou takovou zorganizovali v Auvernier. Tehdy tam bydlel a místo u jezera mu přišlo dobré. Všichni 4 jsme souhlasili. A tak jsme se rozhodli to zkusit. Neměli jsme ale představu, zda bude mít taková stáž úspěch. Improvizovali jsme. První rok se zdařil velmi dobře. S přibývajícími roky jsme viděli, že přichází stále více lidí. Lidé jsou stále víc motivováni přicházet na tuto stáž. Důvodem ale není to, že by se zde snad mohli naučit nějaké speciální techniky, ale proto, že je to nový způsob: 4 rozdílné osoby prezentují aikido různými způsoby, ale přesto mohou spolu trénovat. Mít stáž s Dragišou, Michelem a Renatou způsobilo to, že jsem s nimi teď mnohem více spjat. Všichni čtyři jsme si všimli, že spolu můžeme cvičit. Mnozí se ptají: „Proč zrovna Michele, Renata, Dragiša a Francesco? Proč ne někdo pátý nebo šestý, či pátá nebo šestá?“. Prostě v momentě našeho rozhodnutí jsme byli 4 a kdyby tam byl býval někdo pátý, byla by dnes tato stáž snad vedena v pěti. S tímto uskupením jsme ale spokojeni. Pracujeme dobře. Aikidisté jsou spokojeni. A já myslím, že všichni z nás v budoucnosti chtějí i nadále takto pokračovat. Lidé na tuto stáž čekají a my do ní dáváme opravdu všechno. Je to taková rodinná stáž, není zde přítomen žádný japonský mistr. Používáme jiných slov k vysvětlení technik. Jsme lidem docela blízko. To je výsledkem této stáže.
Změnila stáž něco u Tvých studentů a změnilo se něco i u Tebe?
Ano, viděl jsem, že lidé z mého dojo, kteří se vrátili ze stáže, potom měli v sobě velmi mnoho radosti a téměř celý rok mluví jen o této stáži a o její atmosféře. Tato atmosféra vznikla, protože tyto 4 osoby tvoří dobrou konstelaci, aby předávali aikido. Ačkoli jsme rozdílní mluvíme stejně. Vždy hledáme jakýsi střed, abychom dělali aikido. To je důležité. Naopak co není důležité, jakou formu Shihonage nebo Genkei-kokyunage děláme. Lidé si toho všímají. Jsou stále více motivováni a říkají, že příští rok opět přijdou. Je to pěkné a zajímavé trénovat tímto způsobem. Všímáme si, že lidé přichází poprvé, podruhé taky, pak potřetí a počtvrté! Když by byla stáž špatná, hned po první by už lidé nepřišli. Možná je to dobrá kombinace nebo roční období nebo jsme opravdu dobří. ?!? (smích) S touto stáží jsem velmi spokojen. Když jsem začal s aikidem, nikdy bych si byl nepomyslel, že někdy povedu takovýto seminář. Můj cíl byl zcela jiný, s aikidem jsem začal z legrace, abych měl po večerech co dělat. Cílem nebylo získat, černý pásek. Ani jsem nevěděl, co černý pásek znamená. Potom, když stále trénuješ, přijdou tyto pásky automaticky. Nevím, co si myslí ostatní. Každý má svou motivaci ke cvičení. Pročpak neudělat v budoucnu ještě druhou stáž na jiném místě. Cílem je přece uspokojit lidi. Tři a půl dne být naplněn radostí, to je tím cílem! Nejenom se vrátit unavený domů.
Mnohokrát děkuji!
