Poprvé jsem jméno Ueshiba Morihei Sensei slyšel ve třetím nebo čtvrtém ročníku základní školy. Slyšel jsem ho od otcova blízkého přítele Yano Ichiro (bývalého prezidenta Dai-Ichi Seimei), když jsem seděl u stolu. Pan Yano byl vysoce postavený v kendo a svého času byl také předsedou Celojaponské podnikatelské federace kendo (全日本実業団剣道連盟).
Ueshiba Sensei z Aiki-jutsu je největší žijící mistr budo. Je to nedostižný budoka.
Poté popsal své dojmy z výcviku, který absolvoval u Ueshiby Senseie.
V minulosti se v naší rodině předával systém kyudo zvaný Heki-ryu Chikurin-ha Ban-ha (日置流竹林派蕃派) a můj otec prošel od útlého věku rozsáhlým výcvikem u mého pradědečka. Proto s panem Yanem často diskutovali o budo a on měl velký zájem o věc zvanou aiki-jutsu.
V dětském srdci jsem snil o tom, že se jednoho dne budu moci setkat s takovým adeptem a učit se od něj. Bohužel, když byl můj otec povolán do vojenské služby, přišla válka a zemřela matka, mnoho událostí tomu zabránilo.
Pět let po skončení války, v roce Showa 25 (1950), byl každý centimetr Tokia stále pokrytý jizvami po bitvách a vypálenými siluetami.
Většina tehdejších Japonců žila vydána na milost a nemilost vlnám každého dne, přičemž měli bláznivou odvahu a zvláštní smysl pro pomíjivost života, který by mě už nepřekvapil. Já jsem se naopak věnoval každodennímu tréninku karate ve snaze zahnat opakující se pocit, že mi chybí nějaká část ducha. Tehdy jsem si vzpomněl na povídání o Ueshibovi Morihei Senseiovi a Aiki, které jsem slyšel od svého otce, a rozhodl jsem se vyhledat další informace.
Jednoho dne po tréninku se z nějakého důvodu stočila řeč na Ueshibu Senseie a Aiki. Podle známého pana Takedy, který byl kapitánem klubu karate na univerzitě Waseda, se navíc Ueshiba dojo nacházelo v Ushigome Wakamatsu-cho. To bylo docela blízko Wasedy. Přijal jsem své mlhavé touhy a nadšeně jsem se vydal do Ueshiba dojo, abych se setkal s Ueshibou Moriheiem Senseiem, o němž se říkalo, že je to nedostižný mistr.
Ueshiba dojo bylo naštěstí ušetřeno válečných škod. Když jsem vstoupil do kamenné brány, dojo se nacházelo vlevo a přímo před ním byly posuvné skleněné dveře do širokého vchodu. V dojo nikdo nebyl, a když jsem se u vchodu zeptal, vyšla mladá žena. Byla to manželka současného aikido Doshu Ueshiby Kisshomarua Sakuko. Nepamatuji si podrobnosti poté, co jsem požádal o povolení k zápisu, ale myslím, že jsem se hodně vyptával.
Ještě teď si jasně vzpomínám na odpověď, kterou mi paní Ueshiba dala na mé nezdvořilé otázky.
“Až uvidíte otce, pochopíte, co je Aiki.”
Pak mi vysvětlila, že je na cestách, ale že se do Tokia vrátí za dva nebo tři dny.
“Myslím, že brzy přijdou lidé na trénink,” řekla, když mě vpustila do dojo.
V dojo bylo 60 rohoží tatami, k aždá s Ryukyu-Omote (*jemně tkaný potah tatami), místy bylo tatami opotřebované, plocha asi 40 rohoží a zbytek byl obklopen lesklými černými dřevěnými prkny. Na stropě byly silné příčné trámy, vpředu byla kamiza vysoká asi 12 palců, široká 18 stop a hluboká 6 stop (高さ一尺、巾三間、奥行一間) a byl na ní zavěšený velký svitek s namalovanou dračí tváří. Po straně kamizy byl stojan na bokuto, do kterého bylo zamícháno několik jo a dřevěných bajonetů. Na pravé stěně byly seřazeny jmenovky studentů a uprostřed velké hodiny. Pod nimi byl vchod pro studenty.
Po krátkém čekání začal trénovat statný mladík v modrém kendo-gi a hakamě a malý starší muž. Mladík byl pátý dan kendó, kapitán klubu Waseda kendó Kikuchi Tokio (nyní žije v Otake a Kamaishi), a druhá osoba byl Kikuchi Ban, který do dódžó vstoupil před malou chvílí. Když jsem je pozoroval, jak předvádějí katate-dori tankan kókjú, říkal jsem si, že se to liší od všech budó, která jsem dosud znal. Totiž asimilovat sílu protivníka do proudu své vlastní síly, změnit své tělo tak, aby se rozumnými pohyby sjednotilo s partnerem, cítil jsem, že zde jde o jiné pojetí budo.
Ueshiba Morihei Sensei se vrátil do Tokia asi čtyři dny poté. V té době se oficiálně cvičilo s Waka senseiem (nyní Ueshiba Kisshomaru Doshu) jednu hodinu od půl sedmé ráno. Bylo tam stále jen pár lidí, ale všichni byli zapálení pro trénink a my jsme pokračovali v tréninku tak dlouho, jak nám bylo dovoleno.
Toho rána jsme opět trénovali po desáté hodině, a když jsme vyšli na třídu Nuke-Benten, uviděli jsme dva lidi, kteří zřejmě právě vystoupili z odjíždějícího Todenu (*Metropolitní elektrická dráha), jednoho v kimonu a druhého ve studentské uniformě. Kikuchi Tokio-san řekl: “O-sensei se vrátil. Tada-kun, pojď sem.” a já se rozběhl dopředu. Když Kikuchi-san dokončil svůj pozdrav, představil mě: “Sensei, tohle je Tada-san, který právě vstoupil do dojo.”
Uklonil jsem se, a když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem, že na mě Sensei v mé studentské uniformě upřeně hledí. Sundal si klobouk a řekl: “Já jsem Ueshiba.” Zdvořile se uklonil a překvapil mě. Když jsem tam před sebou viděl velkého učitele, o kterém jsem tak dlouho slýchal, nechápal jsem přesně co – ale vidět před sebou sen, který jsem tak dlouho choval v hloubi svého srdce, mě naplnilo úžasným dojetím.
Sensei byl vysoký jen jako můj hrudník. Měl obličej plný hlubokých vrásek, vysoké lícní kosti a velký nos. Zdálo se mi, že jeho velké průzračné oči mají trochu zvláštní barvu. Dlouhé bílé vousy mu spadaly přes klopy na hrudi. Otomo Senseie, Kamizono-san z oddělení vědy a techniky ve Wasedě, jsme odvedli z uličky dolů, kde odbočovala malá silnice, a vyprovodili ho.
Další den začal Ueshiba Morihei Sensei svůj trénink modlitbami ke kami. Nikdo z těch, kdo přijali Senseiovo učení, nemůže zapomenout na rezonanci těchto shintoistických modliteb, které se ozývaly v dojo. Když si představím Senseie tak, jak jsem ho tehdy viděl zezadu, jasně cítím, že Senseiovy božské techniky se zrodily ve spojení s Kami.
Sensei přišel doprostřed dojo, vyhrnul si rukávy keiko-gi a natáhl ruku k jednomu ze studentů, kteří stáli v řadě před ním. Ten člověk se postavil a vykročil vpřed, jako by ho přitahovala magnetická síla, a když jsem viděl, jak se chytá obou Senseiových paží, už byl vržen. Sensei házel studenty jednoho po druhém a pak natáhl ruku i ke mně. Postavil jsem se a vykročil vpřed, ale i když mě napadlo chytit se vší silou obou Senseiových rukou, už jsem padal dolů. Zatímco se tohle všechno dělo, Sensei naprosto mlčel. Senseiův trénink často začínal právě takto. Když jsem poprvé vstoupil do dojo, myslel jsem si, že je to záhadné, že i při všech těch různých druzích tréninku mu Sempaiové rozumí, i když Sensei neřekl ani slovo. Postupem času jsem si však uvědomil, že ti, kteří nedokážou pochopit, co Sensei dělá, aniž by jim to někdo řekl, nebudou přijati mezi studenty.
Senseiův trénink vnesl do dojo zvláštní atmosféru. Zdálo se, jako by celé dojo začalo dýchat spolu se Senseiovým dechem.
Když jsem poprvé absolvoval výuku, měl jsem pocit, že “Ueshiba Sensei je extrémně pokročilý instruktor”. Možná se to zdá jako poněkud trapný nebo drzý způsob vyjádření mých pocitů vůči Senseiovi, ale myslím to takto.
V té době se mezi studenty univerzity Waseda šířily zvěsti o Ueshibovi Senseiovi, který vyprávěl o něčem, co se zcela lišilo od ostatních moderních budo, co používalo skutečné bojové techniky starověkého jujutsu, o bujutsu-ka s tajemnými schopnostmi, které moderní vnímavost nedokázala pochopit – o velkém mistrovi z dávných dob Japonska, který se objevil na tomto světě.
Když jsem se však s Ueshibou Senseiem skutečně setkal, byl v jistém smyslu mnohem modernější než kterýkoli jiný budoka nebo sportovec, s nímž jsem se do té doby setkal. Stabilní rytmus Senseiových pohybů, jejich komplexnost a síla ve mně zanechaly silný dojem, ale víc než cokoli jiného, dokonce i uprostřed pohybů, které by mohly v reálném boji okamžitě porazit soupeře, byla vřelá atmosféra, která obklopovala ducha všech lidí v dojo. Možná jsem cítil, že pokud lidé pokročí, stanou se podobnými tomuto Senseiovi.
…………..Dnes, po 40 letech, se aikido rozšířilo do zemí celého světa a rok od roku získává na popularitě. Já sám jsem se před dvaceti lety, v roce olympijských her v Tokiu, vydal do Evropy, abych zde strávil několik let šířením a výukou aikido, a od té doby se sem každoročně vracím trénovat. Když se na Japonsko dívám zvenčí, skutečně chápu, že právě učení Ueshiby Moriheie Senseie poukázalo na cestu aikido, která má takovou sílu hmatatelně vyjádřit tradiční kulturu Japonska.
Praktické vyjádření východní filozofie, které je tak obtížné zkoumat v dnes rozšířeném soutěžním budó – metody tréninku Ki/Mysl/Tělo a vědecký trénink techniky v bojových uměních, spojené v jednu nedělitelnou tréninkovou metodu, je pokladem aikido. Právě díky němu se aikidó může podílet na výzkumu člověka na přelomu 21. a bude se stále více rozvíjet. Věřím, že tomuto bodu musíme věnovat pečlivou pozornost a nadále zvyšovat a zintenzivňovat náš trénink.
(Hombu Shihan, Associazione di Cultura Tradizionale Giapponese = Zakladatel italské Aikikai – hlavní instruktor)
Publikováno v časopise “Aikido Tankyu” číslo 4 – 10. července, 4. rok Heisei (1992)
V anglickém jazyce: Aikido Sangenkai, Christopher Li Sensei, s jehož laskavým svolením jsem zde článek publikoval.
