Aiki-wiki

Rozhovor – Yasuo Kobayashi – překlad z knihy Profily zakladatele
インタビュー – 小林保雄 – 開祖の横顔からの翻訳

Co Vás přimělo začít s aikidem?

Džudo jsem cvičil už jako dítě. Když jsem nastoupil na střední školu, přátelil jsem se se synem Tomoakiho Danzakiho Senseie z Iaido Renmei a on mě řekl – “Existuje druh budo, kterému se říká aikido, nechceš se na něj jít podívat?”. Tak jsme šli do Hombu Dojo a poprvé jsem viděl aikido na vlastní oči. Bylo to na podzim mého třetího ročníku na střední škole. To byl vrchol popularity Rikidozanu a profesionální zápasy byly neuvěřitelně populární. Když se však mluvilo o budo, absolutně se nemluvilo o ničem jiném než o džudo, kendo nebo karate, byla to doba, kdy něco jako aikido nebo koryu jujutsu nikdy nevypadlo z úst.

Jaký byl váš první dojem, když jste viděl aikido? Myslím, že to muselo být něco úplně jiného než judo.

Ano, to je pravda. Mělo to úplně jinou podobu než budo, které jsem viděl předtím. To byla naopak jedna z věcí, která mě fascinovala. Nebylo to jako judo, ve kterém se člověk spojí do dvojice a aplikuje techniky – vzájemné aplikování technik po vytvoření odstupu mi připadalo nové. Když jsme šli na návštěvu, nebylo žádné vysvětlování, prostě na sebe v tichosti aplikovali techniky. Prostě mi řekli: “Jestli to chceš dělat, tak pojď na mě!”. Člověk, který v té době učil, byl Hiroshi Tada Sensei.

Přešel jste k aikido hned?

Ne, v té době jsem se učil na přijímací zkoušky na univerzitu, takže jsem se zapsal až po nástupu na univerzitu. Judo jsem se věnoval samostatně i ve druhém ročníku na univerzitě. Kodokan v Suidobashi a Aikikai v Ushigome, oba byly dost blízko, abych tam došel pěšky z domova. Postupně jsem však začal pociťovat, že mé džudo má své hranice. Totiž, protože nemám ani zdaleka velkou postavu, ať jsem dělal, co jsem dělal, nemohl jsem proti velkým soupeřům vyhrát. Bylo to v době, kdy ještě neexistovaly takové váhové kategorie jako dnes, což mě k tomuto názoru přivedlo o to víc.

Chápu.

Na rozdíl od juda, kde je většina soupeřů mladých, je v aikido široká věková škála. Jsou tam mladí lidé, ale i starší. Pak tu byli ti, kteří se rozhodli přijet z venkova, aby se učili. Bylo to v době, kdy byli jak ti, kdo se učili, tak ti, kdo učili, mladí, a tak se v aikido objevilo nadšení. Z těchto důvodů jsem postupně začal tíhnout spíše k aikido než k judo a od druhého ročníku na univerzitě jsem se začal učit výhradně aikido. To bylo v době, kdy aikido bylo mladé.

Jaké to tehdy bylo?

O-sensei žil v Iwamě a Kisshomaru Sensei byl zaměstnancem společnosti, takže výuka se soustředila kolem Tada Senseie. I když se tomu říká Hombu Dojo, bylo tam jen asi deset studentů. Na rozdíl od současnosti to byla dřevěná budova a žily v ní asi dvě rodiny válečných uprchlíků – prostor byl rozdělen pro jejich potřeby. Tatami bylo potrhané a střecha se propadala – světlo zajišťovala holá žárovka houpající se u stropu. (smích)

To se od současného stavu dost liší, že?

Ano, to ano. V té době jsem chodil na ranní trénink v 6:30 a tu hodinu vedl Kisshomaru Sensei. V dojo bydlelo asi pět studentů, a i když tam byli ti, kteří usilovali o to stát se profesionálními instruktory aikido, byli tam i ti, kteří dojížděli do školy nebo do práce z dojo. Všichni tito lidé měli smysl pro věc, takže to byli zajímaví lidé – bylo tam mnoho oblastí, ve kterých jsem neměl zkušenosti, takže jsem se od nich mohl naučit mnoho věcí.

Stal jste se Uchi-desi?

Bydlel jsem ve čtvrti Kudan a do Hombu Dojo v Ushigome jsem to měl blízko, takže jsem dojížděl. Ačkoli jsem zpočátku navštěvoval pouze ranní tréninky, postupem času jsem se začal zajímat o trénink, který vedli Uchi-deshi. Do dojo jsem chodil brzy ráno a kromě doby, kdy jsem byl ve škole, jsem veškerý čas trávil s Uchi-deshi a domů jsem se vracel až pozdě večer. Zdá se tedy, že si všichni mysleli, že jsem Uchi-deshi. (smích) Také jsem se staral o O-senseie, takže se mnou zacházeli téměř stejně jako s Uchi-deshi.

Kdo byli Uchi-deshi, kteří v té době žili v dojo?

Tada Sensei tam nežil, Uchi-deshi, kteří tam žili, byli Sadateru Arikawa Sensei, Masamichi Noro Sensei a Nobuyoshi Tamura Sensei, který později odešel šířit aikido do Francie.

Ve své knize (“Aikido, moje cesta: příběh Kobayashiho dojo”) píšete také o Tadashi Abe Senseiovi a Koichi Tohei Senseiovi.

Ano. Tohei Sensei byl dobrý učitel, takže si myslím, že jím bylo ovlivněno mnoho lidí. Abe Sensei jednou nečekaně přišel do dojo a křičel na mě: “Je tu Tohei?!?”. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale pomyslel jsem si: “Je to ten Abe Sempai, o kterém jsem tolik slyšel?”. Během toho přišel Tohei Sensei, a když jsem Abeho Senseie uváděl dovnitř, řekl: “Přines mi vodu”. Když jsem mu spěchal přinést vodu, řekl: “Ať dělám, co dělám, na tohohle chlápka nemám, tak na něj tu vodu vylij!”. (smích) Samozřejmě to byla nemožná situace, protože jsem to v žádném případě nemohl udělat, ale když jsem se zmateně zarazil, najednou sám popadl hrnek a vylil vodu Tohei Senseiovi na obličej. Jak se dalo čekat, Tohei Sensei se jen napjatě zasmál.

To je neuvěřitelná scéna! (smích) Kdy jste se stal instruktorem v Hombu?

Ve stejné době, kdy jsem dokončil univerzitu. V té době se práce hledala těžko a bez představení z oddělení vzdělávání nebo úřadu práce bylo obtížné najít zaměstnání, ale já jsem neopatrně obstál na pohovoru, na který mě doporučil úřad práce. (smích) Vynadali mi – “My vám už nebudeme házet další možnosti!”. Ale v době, kdy jsem absolvoval, jsem měl 3. dan, takže jsem se právě stal instruktorem v Hombu.

Slyšela jsem, že vaše hodiny byly v té době přísné a že jste dostával stížnosti…

V té době se to netýkalo jen mě a stalo se to více než několikrát. Všichni instruktoři byli mladí a agresivní a nebylo neobvyklé, že se při házení nešetřili ani na začátečníky. Pokud jde o mě, spíš než učení ostatních lidí mě zajímal můj vlastní trénink než cokoli jiného, takže to byla doba, kdy se s takovými věcmi nedalo nic dělat. Z toho důvodu, když Uchi-deshi cvičili společně, bylo to opravdu něco. Protože v té době ještě neexistoval takový systém tréninku, jaký je zaveden v současnosti, začátečníci se mísili do tréninku se všemi ostatními. Neprováděli jsme širokou škálu technik jako nyní. “Dívej se a pamatuj si!”, tak to bylo. Přesto jsem si myslel, že to není správný způsob, a tak jsem při výuce začátečníky odděloval a učil je zvlášť. Díky tomu jsem se stal oblíbeným.

Dostal jste instrukce od zakladatele Moriheie Ueshiby, cítil jste jeho techniky, jaký jste měl dojem?

O-sensei, který mě učil, měl kolem 70 let, měl stále velkou fyzickou sílu. V Iwamě bez problémů zvedal balíky rýže. Měl sice bílé vlasy a malou postavu, ale široká ramena a pevnou postavu. Když držel bokken nebo jo, jeho oči byly obzvlášť ostré. Když byl někdo hozen O-senseiem, do středu jeho těla se přidávala síla. Když je člověk hozen normálně, má pocit, že skáče jako míč, jen u O-senseie jsem měl pocit, jako by ho při pádu někdo rozboural. To bylo opravdu záhadné. O-sensei nám sice techniky ukazoval, ale jejich obsah prakticky nevysvětloval. Často mluvil o Kojiki nebo o Omoto-kyo, ale bohužel obsah byl jako chytání se za mraky a já si tehdy jen říkal: “Kdy už konečně budeme moct hýbat tělem?” (smích) Když o tom teď přemýšlím, myslím, že jsem tomu měl věnovat větší pozornost.

Nebylo k tomu vůbec žádné technické vysvětlení?

Když už mluvíme o tom, jak konkrétně techniku použít, v závislosti na člověku se najdou tací, kteří tvrdí – “Aha, on řekl to a to” – ale alespoň já jsem nikdy nic takového neslyšel. Když člověk sleduje ukázky O-senseie z jeho pozdějších let, zdá se, že se pohybuje jako někdo, kdo se osvobodil od pozemských tužeb, ale je to proto, že člověk by byl poškozen, kdyby neudělal pád, a proto se lidé, kteří pád dělají, musí pohybovat tímto způsobem. Existují lidé, kteří tento bod nepochopili a viděli pouze vnější vzhled – to je kořenem mnoha nedorozumění

Chápu. Pocházejí z té doby jiyu-waza (“techniky ve volném stylu”), které jsou často k vidění na demonstracích?

Ne, to se začalo dělat po zavedení systému zkoušek. Poté, co se počet členů začal zvyšovat, byl zaveden systém zkoušek dan a kyu a Uchi-deshi v té době brali ukemi. Tehdy však bylo jen asi pět Uchi-deshi, takže nebyli schopni spolupracovat se všemi, jak se počty zvyšovaly, a tak se stalo, že tito lidé se budou střídat v ukemi. Tehdy bylo jiyu-waza přidáno jako položka na zkoušky. Demonstrace se začaly konat od doby, kdy jsem se zapsal, ale kihon-waza (“základní technika”) samotné nebyly zajímavé, takže po dlouhém přemýšlení bylo rozhodnuto ukázat kokyu-nage. Do té doby se kokyu-nage v dojo ve skutečnosti nedělalo.

Proč tomu tak bylo?

O-sensei neměl moc rád kokyu-nage. Protože “je prostě nemožné hodit někoho létajícího tak jednoduše!” bylo jeho myšlení. Je však vynikající pro kondicionování, takže bylo zaveden do učebních osnov. Něco podobného se stalo s aiki-nage, na stejném pozadí, které doprovázelo začátek jiyu-waza. Když už jsme u toho, pokud vím, koshi-nage se zpočátku také nepraktikovalo, až poté, co ho Shoji Nishio Sensei a Yoshio Kuroiwa Sensei sami prozkoumali, se stalo oblíbeným u ostatních instruktorů.

Chodil jste často do Iwamy?

Když se něco dělo, jako Aiki Taisai, často mě tam volali. Ale možná by bylo lepší říct, že jsem tam byl poslán, než abych šel sám. Občas mi O-sensei zavolal: “Jsem nemocný!”, ale když jsem spěchal do Iwamy, dělal farmářské práce v dobrém zdraví. (smích) Později jsem pochopil, že když se O-sensei stane osamělým, použije nemoc jako záminku, aby svolal mladé studenty. Jistě, v Iwamě neměli trénink každý den, a protože Morihiro Saito Sensei byl zaměstnán u Národní železnice, byly chvíle, kdy tam nikdo nebyl a musel se náhle stát osamělým. Když se to stalo, byl jsem nucen jít a být někým, s kým si může promluvit. Pracoval bych s ním na farmě v Iwamě a jedli bychom spolu. Normálně byl velmi mírný, a i když měl jen jednu dušenou buchtu, občas se o ni se studenty rozdělil. Když však došlo na péči o něj, byl jako normální sobecký starý dědeček. (smích) V každém případě by se jeho nálada velmi rychle změnila o 180 stupňů, často to šlo tak a tak. Z toho důvodu, kdyby se člověk mohl dívat dopředu a začít číst jeho zvyky, pak by postupně začal chápat, co O-sensei chtěl, ale pokud by to nedokázali, měli by opravdu těžké časy pracovat jako Uchi-deshi. Bylo více než pár lidí, kteří, přestože měli schopnosti jako budoka, selhali kvůli nedostatku tohoto druhu citlivosti. Zkušenosti z té doby se však později hodily při otevírání dojo, takže si myslím, že shugyo Uchi-deshi nebylo v žádném případě zbytečné.

Slyšel jsem, že jste komunikoval s Morihiro Saito Sensei, Sadateru Arikawa Sensei a Shoji Nishio Sensei, jaké jsi z nich měl dojmy?

Myslím, že Saito Sensei se pokoušel věrně předat techniku, kterou O-sensei učil ve svých šedesáti letech. Jak se O-sensei posunul ze svých šedesátých let na sedmdesátiny a osmdesátiny, nevyhnutelně ztrácel fyzickou sílu, což způsobilo, že pohyby jeho techniky se staly měkčími a kruhovitějšími. Kishomaru Sensei změnil techniku v Hombu v souladu s tím, ale Saito Sensei byl až do poslední chvíle fixován na to, co mu bylo předáno. Myslím, že Yoshinkan Gozo Shiody Senseie byl stejný. Na druhou stranu, protože Kisshomaru Sensei většinou nezasahoval do detailů techniky ostatních, každý ze Shihanů v Hombu Dojo byl trochu jiný. V závislosti na instruktorovi může být dojem, který zanechá i stejná technika, zcela odlišný. Dalo by se však říci, že právě tato hloubka a šířka vytvořila dnešní Aikikai.

Jistě, když člověk sleduje ukázky Aikikai, existuje mnoho variací. Měl jste mnoho příležitostí, aby tě učili přímo Arikawa Sensei a Tada Sensei, jaké jsi z nich měl dojmy?

Sensei Arikawa pocházel z karate a jeho trénink byl intenzivní. Z toho důvodu bylo mezi těmi, kteří následovali Arikawu Senseie, poměrně velké množství mladých lidí, dokonce i mezi běžnými studenty, a specializoval se především na výuku na univerzitách. Možná proto mimo Hombu Dojo moc neučil a sám málokdy mluvil s lidmi o osobních záležitostech, takže ačkoli byl velmi populární, moc lidí o něm moc podrobně neví. Tada Sensei byl člověk, který nikdy nezanedbával svůj osobní trénink, takže našel neobvyklé množství zranění z techniky. V závislosti na Shihanovi se vyskytly případy, kdy nemohli použít techniku, pokud je uke nenásledoval, ale absolutně nikdy tomu tak nebylo, když šlo o Tada Senseie.

Je nějaký instruktor, který Vás nejvíce ovlivnil?

Začal jsem s O-senseiem a pak jsem navštěvoval školení s různými instruktory v Hombu, ale každá z jejich technik byla jiná a každému jsem se přizpůsobil, takže jsem měl pocit, jako bych si odtud vybudoval svůj vlastní styl. Kromě toho mě ovlivnil Kisshomaru Sensei. Měl nejméně výstředností a cítil se nejpříjemněji.

Kdy jste otevřel současné Kobayashi dojo?

V dubnu roku Showa 44 (1969). To bylo přímo uprostřed univerzitních protestů – univerzity byly plošně uzavřeny a studium zastaveno. Mnoho studentů propadlo životnímu stylu samolibého pití a masáží. Tehdy mě napadlo, že bych mohl něco udělat. Jediné, co jsem byl schopen, bylo učit aikido, ale i tak jsem nebyl schopen jen tak pokračovat a používat Hombu Dojo pro své vlastní účely, tak jsem přemýšlel o založení vlastního dojo. Neměl jsem žádné peníze, tak jsem zboural parkoviště u svého domu a postavil ručně dojo vyrobené z osmnácti tatami (*Pozn. překladatele: každé tatami je přibližně tři stopy široké a šest stop dlouhé) abych tam učil, když jsem nemusel učit na Hombu.

Jinými slovy, postavili jste dojo kvůli studentům?

Přesně tak. Každopádně studenti nejí a nepijí v malých množstvích, takže ty výdaje byly pořádná zátěž. Proto, když jsem začal nabírat nové členy, musel jsem měsíční poplatky přizpůsobit jejich rozpočtu. Když byly mému synovi Hiroakimu tři roky, kolemjdoucí mě viděli učit studenty a mého syna a ptali se mě: “Učte prosím i moje děti”, takže počet členů začal postupně přibývat.

Zdá se, že ve svém dojo kladete důraz na meč a hůl?

Meč a hůl, které učím, jsou ty, které zorganizoval Saito Sensei. O-sensei by každý den dělal něco jiného, a tak je Saito Sensei, který se učil v Iwamě po mnoho let, uspořádal tak, aby jim bylo snadné porozumět a aby bylo snadné porozumět rozšíření technických principů meče a technických principů tyče. Myslím, že shromažďování O-senseiových technik, jako je tato, bylo velkým úspěchem. Během dne tréninku v mém dojo vždy cvičíme jak s mečem, tak s holí, kata třináct pohybů jo, kata dvacet dva pohybů jo, kata třicet jedna pohybů jo. Když jsem v zámoří, kladu také důraz na trénink meče a tyče.

Co si myslíte o aikido jako o budo?

Po pravdě, je to problém. Jsou někteří, kteří kritizují praxi aikida jako oslabenou, a ani já to nepopírám. Pokud to však necháme stranou, myslím si, že skutečnost, že dokázala přilákat ty, kteří se dříve o budo nezajímali, je úspěch. Sám jsem v mládí intenzivně trénoval, takže chápu, že hodnocení budo je spojeno s jeho schopností zvládnout sílu útoků budo, ale mám pocit, že bychom možná měli obrátit zrak k dosažení “budo, které bylo otevřeno pro 10 000 lidí – aikido”.

Když vás slyším mluvit tímto způsobem, chápu, že úzká a nepřístupná cesta aikido se díky úsilí mnoha učitelů stala širokou cestou, kterou je dnes. Jaké jsou tedy vaše cíle do budoucna?

Aikido miluji a mnoho let jsem tvrdě trénoval, takže teď jsem si otevřel dojo a učím se a chtěl bych ve stejném duchu pokračovat, abych se pohyboval mezi obyčejnými lidmi a šířil aikido. Z toho důvodu i teď beru ukemi pro začátečníky! Nakonec se rád pohybuji, když učím. (smích) Také, pokud budou místa a učitelé k dispozici, chtěl bych pokročit s otevřením dalších dojo. V mém dojo vyrostlo více než sto studentů, kteří si otevřeli vlastní dojo po celé zemi, a rád bych i nadále rozvíjel schopné lidi.

Gekkan Hiden (“Secret Teachings Monthly”), 2009

V anglickém jazyce: Aikido Sangenkai, Christopher Li Sensei, s jehož laskavým svolení jsem zde rozhovor publikoval.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

AUTO TRANSLATE: 🇨🇿 🇬🇧 🇫🇷 🇩🇪 🇮🇹 🇯🇵 🇸🇰