Pane Quaranto, co Vás fascinuje na aikido?
Vztah k vlastnímu tělu, ta blízkost k přírodě, k vesmíru a také to mírumilovné poslání, které nám aikido zprostředkovává. Vždyť jde přece o to, vyhnout se vzájemnému boji.
Jaké předpoklady musí mít někdo, kdo by chtěl dělat aikido?
Speciální tělesné předpoklady nejsou potřeba, ve Francii se dokonce pokouší o to, aby mohli aikido cvičit i částečně ochrnutí, či slepí lidé. Aikido není nikterak omezeno věkem, v našem dojo máme také trénink pro děti od 8 let. V zásadě by se s aikidem mělo začít velmi brzy, neboť naše civilizace spěje k tomu, že existují buď lidé, kteří nemají vůbec žádný vztah ke svému tělu nebo takoví, kteří provozují sport na vrcholové úrovni. Není nic mezi tím.
A může aikido tuto mezeru vyplnit?
Přesně tak, protože aikido dovoluje lidem bojovat se sebou samým, a to bez nějakého tlaku na výkon, bez nucení získat titul, či vydělat peníze.
Z toho přímo mluví asijský způsob myšlení. Jsme ale v našich zeměpisných šířkách vůbec ochotni pracovat bez nátlaku, bez konkrétních cílů jako jsou kariérní postup, či peněžní odměna?
To je konflikt, který si každý člověk musí jednou provždy sám v sobě vyřešit: Pokud jsem mladý, mohu vyhrávat, ale jednou na to budu příliš stár. S tímto problémem se ale můžu zabývat již velmi brzy – a potom zažívám souboj zcela jinak. Neboť tím vlastním cílem už pak není vítězství, nýbrž zlepšení svých vlastních schopností. A to je možné v každém věku, v každé úrovni, či v jakékoli životní situaci.
Neznamená to ale, že někdo, kdo dělá aikido, už není vhodný pro souboje, takříkajíc “změkne”?
Právě naopak. Zesiluje to postoj vůči boji, aniž by se člověk musel nějak speciálně zocelovat, pouze se pokusí osvobodit se od různých blokád. Člověk ale neztratí strach, ať už z vítězství, či z porážky, strach je důležitý pocit – ale učíme se čelit strachu bez emocí.
Znamená to tedy, že se v aikido konfliktu vyhýbá?
Pokud se aikido cvičí v té nejvyšší formě, potom ke konfliktu vůbec nedochází. Člověk se tak dlouho vyhýbá útoku, až ten druhý prozře a pochopí nesmysl a neúčinnost svého útoku. Pokud se však nacházím v nebezpečí života, tak mohu techniku použít také jinak, ty se pak stanou velmi nebezpečnými.
Jde tedy především o to, abychom ovládli své vlastní tělo?
Ne jen tělo, ale také ducha. Podle mě není slovo “ovládnout” správný pojem, raději mluvíme o “porozumění” tělu, či o “používání” těla. Myslím si, že tělo má vlastní inteligenci, která je naprosto srovnatelná s inteligencí ducha. Obě musí spolupracovat. Někdy je duch o mnoho dál a nutí tělo k jednání – potom se tělo zraní. Je nutná rovnováha, duch nesmí jen rozkazovat, musí tělu také naslouchat.
Počet žen na trénincích je velmi velký.
To je pro aikido typické. Můj učitel (Sensei Masatomi Ikeda) říká: “Když má dojo hodně žen, pak je to dobré dojo” A já se ho ptal: “Proč?” A on odpověděl: “Ženy neakceptují všechno.” Mužům můžeme říct: “Dělej tohle, pak se zlepšíš.” Ženy na to ale řeknou: “Stop, moje tělo snese jen tohle, či ono.” No a potom se musí nalézt správná cesta, která vede k cíli i bez vynaložení velké síly.
Jak to, že bez vynaložení velké síly? Odkud se tedy bere ta energie, která protivníka přinutí padnout na zem?
V aikidu se učíme pohybům, které spojíme s energií, která k nám přichází od útočníka. Tuto energii pak obrátíme zpět proti němu, takže se ve výsledku útočník konfrontuje se svou vlastní silou.
Jak dlouho je potřeba, aby se umělo aikido perfektně?
S aikido není člověk nikdy hotov, neboť dokonalosti se nikdy nedosáhne. Jakmile dosáhnete určité úrovně, otevírají se nové cíle.
Cítíte na sobě nebo na jiných působení aikido mimo dojo v běžném životě?
Největší změna u všech, kteří aikido dělají, je životní postoj. Jsme emocionálně více odolní vůči zátěži, než jiní lidé. Díky zkušenostem cítíme nebezpečí – a nebezpečí není jen útok, to může být i zcela nepatrný pohyb. Cítíme, že je ten, či onen člověk v daný okamžik nervózní a proto ho necháme v klidu. Aikido nám přináší kvalitu života, určitý klid a osobní vyzařování.
Na konci tréninku jste se Vy a celá skupina ukláněli jedním určitým směrem. To je nějaká modlitba?
Ne, v žádném případě. Mnozí si myslí, že se ukláníme před fotkou, která visí na stěně. Je na ni ukázán mistr Morihei Ueshiba, zakladatel aikido. To ale není pravda. Ukláníme se v tento moment všichni před cestou, kterou kráčíme každý sám pro sebe. Poté se otočím já ke svým žákům a opět se ukláníme – tím žáci a žákyně děkují za to, co se ode mě naučili a já děkuji také jim za to, co jsem se naučil od nich. Ukončíme tak hodinu, všichni jdou a každý se pokouší udržet si tento životní postoj i ve všedním životě.
Rozhovor vedl: Christian Andiel
Přeložil a zpracoval: Roman Daněk (23.9.2012)
Na webu Aiki-wiki publikováno s laskavým svolením Romana Daňka Senseie
