AJ: Zdá se mi, že aikido cvičíte už velmi dlouho, že?
Rumiko Tamura: Ano, s nějakým časem volna, ale to je v součtu docela dost let. Když byly naše děti malé, necvičila jsem skoro deset let.
A to jste začali dělat v Tokiu ještě před svatbou?
Ano, trochu, trochu víc než trochu…
Narodila jste se v Tokiu?
Ano, narodila jsem se tam, vyrostla jsem tam, znám jen Tokio. O zbytku Japonska toho moc nevím. Žila jsem v tokijské čtvrti Shinjuku-ku, chodila jsem tam do školy a tam je také Hombu Dojo.
V kolika letech jste začala cvičit aikido?
Bylo mi 18 nebo 19 let.
Co vás přivedlo k aikido?
To byla náhoda, Toshiyuki Arai, můj spolužák ze školy – byl asi o tři nebo čtyři roky starší než já – se stal učitelem aikido ve městě Takasaki. Jednoho dne, když jsme jeli stejným vlakem domů ze školy, mi řekl, že dělá aikido a že bych se na něj měla přijít podívat. Šla jsem a okamžitě mě to fascinovalo. Moje tehdejší “nejlepší kamarádka” šla také, líbilo se jí to, a tak jsme začaly společně. Ale ona v tom moc nepokračovala, tak jsem pokračovala sama.
Když jste nastoupila do Hombu Dojo, nebyli tam ještě všichni bývalí “staří mistři”?
V té době byli všichni Uchi-deshi. On (pozn. redakce: jde o Nobuyoshi Tamuru Senseie), Yamada Sensei – ten byl “Kayo no deshi”, což znamená, že v dojo nespal, ale každý den chodil na trénink -, stejně jako Kanai Sensei, Sugano Sensei, Kurita Sensei (Yutaka/Minoru, pozn. Aiki-wiki), Chiba Sensei, … ti všichni tam byli. Když jsem začínala, Chiba Sensei tam nebyl, zotavoval se, protože si poranil kyčel. Poznala jsem ho až po třech měsících. Yamada-san, Saotome-san, Kurita-san, Kanai-san, Chiba-san.
A Tada Sensei?
Tada, už byl mistrem. Dával lekce v Hombu Dojo, stejně jako Arikawa Sensei.
Kobayashi …?
Který? Yasuo, ano, on byl také Uchi-deshi, Kayo no Uchi deshi.
Bylo v té době v Hombu Dojo mnoho žen?
Na úplném začátku, když jsem začínala, jich bylo jen pár. Byla tam sestra Yasuo Kobayashiho, která se mě “ujala” jako začátečníka… byla to velmi milá dívka. Škoda, že s tím přestala… Měla například dlouhé vlasy, ne úplně svázané do uzlu, ale trochu sepnuté… A i když dělala shihonage, žádný vlas se nepohnul, její shihonage bylo takové správné. Byla jako moje učitelka. Byla tam ještě jedna velmi půvabná dívka, začala v šestnácti letech, asi v tom věku, neměla stupeň dan, sestra Kobayashiho také neměla dan, ani ji to nezajímalo, ale pro mě měly obě velmi vysokou úroveň. Později si udělala titul, ale nikoho nenapadlo si ho udělat. Byla velmi plachá, ale pracovala velmi dobře. Později se provdala za mistra Maruyamu, který odešel s mistrem Toheiem.
Kdo vedl kurzy v tomto období?
Doshu, tím byl Kishomaru Ueshiba Sensei. O-sensei také, když byl v Tokiu. Pokud tam byl, vedl první kurz v půl sedmé ráno, jinak ho vedl Doshu Kisshomaru Sensei. Uchi-deshi však také pořádali kurzy, a to ve středu odpoledne, pokud si dobře vzpomínám. Další se konal v jiný den v 17 hodin. Ale dobré bylo, že všichni Uchi-deshi museli být na kurzu přítomni v půl sedmé. A pokud se na kurz nedostavila žádná jiná děvčata, často se stávalo, že se mnou nikdo nechtěl pracovat – začátečník prostě není zajímavý – a on (pozn. redakce: on = Tamura Sensei) často zůstal sám, pak si mě vzal za partnerku. Ale později to byl často Saotome Sensei. Dalo by se říct, že jsem v aikido pokračoval díky Saotome Senseiovi. Protože pokud mě o to nikdo nepožádal, musela jsem zůstat v seize, což bylo zvláště v zimě obtížné… Pro Kuniko-san, sestru Kobayashiho Senseie, to byl důvod, proč skončila. Protože jsem začala o něco později, měla jsem štěstí, že tam byly i jiné dívky. Protože Kuniko mi říkala, že někdy musela zůstat v seize přes hodinu… Ale s O-senseiem to bylo špatné v zimě, kdy jenom mluvil asi 40 minut, a já jsem opravdu nebyla zvyklá takhle zůstat v seize… a pak se najednou muselo vstát a trénovat, všichni vstávali, ale já jsem nemohla, takže jsem zůstala sedět celý kurz.
Pracovala jste více se Saotome Senseiem než se svým manželem?
Ano, protože často přicházel pozdě, když už nebydlel v dojo – pronajal si byt u švagra – a často se stávalo, že ho švagr nevzbudil a on pak přišel pozdě na hodinu. Saotome Sensei byl poslední, kdo v dojo zůstal, dokud se neoženil.
Zůstala jste v Hombu Dojo až do svého odjezdu do Francie?
Ano, ano…
Takže jste dlouho praktikovala v Japonsku?
Ne, rok a půl, dva roky. Začala jsem, když mi bylo 18, vzali jsme se, když mi bylo 22. Ano, to jsou čtyři roky. Tři, čtyři roky, protože na začátku, jako začátečník, jsem nechodila na tréninky každý den, možná jen jednou týdně. Později jsem chodila skoro každý den, než jsem šla do školy. Ale to záleželo na tom, kdy začala škola. Někdy se začínalo po kurzu od 6.30 do 7.30, někdy po kurzu od 8 do 9 hodin. Pokud škola skončila dříve, šla jsem rovnou do dojo, takže jsem mohla cvičit ještě hodinu nebo dvě, podle toho, kdy skončila škola.
Když jste v roce 1964 přišla do Francie, aikido (tam) ještě moc neexistovalo?
V ACEA (Association Culturelle Européenne d’Aïkido, pozn. red.), kterou založil pan Pierre Chassang, průkopník tohoto umění, bylo 700 cvičenců.
Bylo aikido v Evropě v té době velmi odlišné od aikido v Japonsku?
Srovnání se mi zdá obtížné, protože v té době nebyly mé znalosti dostatečné na to, abych o tom mohla mluvit nyní.
Už jste ale 4 roky cvičila.
Čtyři roky jsou nic. Dnes už začínám vnímat rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, ale tehdy… Pro mě byl jiný jen O-sensei. Dávala jsem přednost ostatním mistrům. Každopádně to nikdy nešlo dělat tak, jak to vysvětloval on: ničemu jste nerozuměli. Ale mám na tu dobu spoustu vzpomínek: bylo to moje mládí, mládí plné vášně. Velmi dobře jsem se přátelila s jednou dívkou, která odjela do Kalifornie. Je tam stále a je stále věrná aikido. V Kalifornii jsme se znovu setkali po více než třiceti letech. V dojo byl také Terry Dobson, skvělý Američan. Bohužel zemřel.
Nobuyoshi Tamura: Je ve filmu…
Ano, můžete ho vidět ve filmu s O-senseiem. O-sensei si rád bral velké silné uke… když spadli, celé dojo vibrovalo. Později do dojo přišel i Robert Nadeau, další Američan, ten byl také “trochu zvláštní”, později pokračoval v Kalifornii. Byl tu také Angličan Quintin Chambers, který nyní žije na Havaji. Když se dnes vracím do Hombu Dojo, do Aikikai, kromě jednoho nebo dvou lidí, které znám z dřívějška, tam skoro nikdo není. Je to už čtyřicet let… Jeden nebo dva pokračují, ale už nechodí na ranní lekce, nebo někde trénují, nebo mají vlastní dojo. Ale někteří už zemřeli…
Co vás aikido učí?
Je to potěšení… cítit se dobře. Zajímavé je, že i když je to moje vlastní tělo a jsem to já, někdy se mi nedaří pohybovat se tak, jak bych chtěla. Potěšením je zjištění, že si myslíte, že se můžete hýbat tak, jak chcete, ale když vás někdo drží, nemůžete se hýbat. Právě to je velmi zajímavé. Jinak po technické stránce… v mém věku už nemusíte doufat, že uděláte velký pokrok. Také mě začínají bolet kolena, ale dokud můžu chodit, můžu cvičit. Nevím, jak to mají ostatní, ale já cvičím pro vlastní potěšení. Zvlášť když potkáte partnera, který pracuje stejným směrem, když se díváte stejným směrem, je to velmi zajímavé jako práce. Dřív to bylo trochu víc fyzické, víc sportovní, ale teď je to udržování potěšení, které se počítá. Když jste mladí, je to dobrý pocit hýbat tělem, ale teď už je vám víc než šedesát let… Kromě toho, když jsem byla mladá a chodila jsem do Hombu Dojo, měla jsem možnost poznat další mladé lidi, které bych nikdy neměla šanci potkat, kdybych necvičila aikido: na tréninky chodili například i ministři. Ale v dojo si byli všichni rovni, už tam nebyli ministři ani manažeři nebo obyčejní dělníci. To mě bavilo nejvíc, setkávat se s lidmi různého věku a sociálního původu. Je pravda, že tenkrát to nebylo jako dnes, nebylo tu moc holek, měla jsem několik Sempai, i mladších, ale nebylo jich moc, takže jsme byly hodně rozmazlené (smích), všichni mě rozmazlovali… Bylo to dobré.
A také O-sensei…
Mimo tatami byl opravdu velmi milý. Samozřejmě se mu líbily mladé dívky (smích). A i na tatami, kdykoli tam byly mladé dívky, tak je vzal za ruku. Nebyla jsem to jenom já, dělal to s každou mladou holkou, prostě se mu líbily. Bylo pro něj vždycky velkým potěšením být obklopen mladými dívkami. O-sensei normálně nekouřil. V té době byla vedle dojo malá místnost, kterou používal jako kancelář. V zimě to byla jediná místnost, která byla vytápěná. A on tam čas od času zašel. Deshi tam také chodili kouřit, ale neslušelo se kouřit před svým Senseiem, aniž by mu nabídli cigaretu… pak se O-sensei pokusil kouřit (smích). V té kanceláři byl také jeden pán, který byl zaměstnancem Aikikai. Aikikai sice nebyla tak velká jako dnes, ale zaměstnávala správce. Všichni studenti se ho báli, protože byl velmi přísný. Kdyby se našel někdo, kdo by neplatil… (smích). Vždycky mě měl rád, byl na mě vždycky hodný a milý. Nikdy necvičil aikido, takže ani před O-senseiem se nikdy nechoval jako student, měl takový přístup.
Horst Schwickerath
Celý článek můžete nají v časopise Aikido Journal čísle N°43D – 3/2005.
Původní rozhovor na aikidojournal.eu číslo N°43D – 3/2005 od Horst Schwickerath Senseie, s jehož laskavým svolením zde rozhovor publikuji.
