Tento článek, jehož autorem je ředitel vzdělávání italské Aikikai Tada Hiroshi, byl poprvé publikován v časopise Aikido Tankyu č. 5 dne 20. ledna 1993 pod názvem Italia Aikikai-wo tsukutta hitobito. Tada Sensei v něm vzdává hold lidem, kteří mu pomáhali při zakládání a upevňování jeho výtvoru/asociace od pracných začátků až po úspěchy v devadesátých letech minulého století
Hiroshi Tada
Když slyším mluvit o šíření aikido v zahraničí, vybaví se mi vzpomínky na rozlučkový večírek, na němž O-sensei seděl obklopen svými nejlepšími žáky, kteří se chystali odjet do ciziny: pan Mochizuki, pan Tohei, pan Abe, zvuk gongu a hvizd sirény oznamující odjezd lodi z nábřeží v yokohamském přístavu.
Tyto vzpomínky překrývá vzpomínka na den, kdy můj otec počátkem třicátých let minulého století odjel na palubě lodi Tatsutamaru na Západ. Při té příležitosti, když jsem se usilovně snažil trefit na loď stuhami (přestože moje snaha neměla ani v nejmenším úspěch), jsem měl nejasný pocit, že i já jednou odjedu do zahraničí. Tento můj sen se mi splnil v roce 1964.
V té době museli všichni, kdo odjížděli do zahraničí šířit aikido profesionálně, dodržovat tři pravidla:
- jděte na vlastní pěst;
- kupte jednosměrnou letenku;
- neberte si s sebou peníze, neposílejte je ani si je nevydělávejte prací.
Těsně před koncem olympijských her v Tokiu jsem podle těchto tří pravidel opustil svůj domov v Jiyugaoce s 250 dolary v kapse. Odjížděl jsem, aniž bych měl nějaké konkrétní plány, v zásadě jsem měl v úmyslu jet do Itálie a pak projít Amerikou a vrátit se do Japonska.
Prvním Japoncem, který dal o existenci aikido v Itálii vědět, byl pan Abe Tadashi, který cvičil aikido ve Francii, po něm sochařka, slečna Onoda Haru, a pan Kawamukai, který se vydal do Říma za turistikou.
Když jsem 26. října 1964 přijel do Říma, seznámil jsem se s panem Danilo Chierchinim, tehdejším vedoucím klubu Tabákového státního monopolu, který sídlil v Trastevere, a začal jsem trénovat v jeho dojo. O několik týdnů později jsem uspořádal ukázku ve škole Veřejné bezpečnosti v Nettuno a speciální kurz aikido, který trval dva měsíce a byl podporován ministerstvem vnitra. Tak začalo mé působení aikido v Evropě.
V té době žil v Římě profesor Mergé, který navštěvoval Ueshibovo dojo během svého působení na italském velvyslanectví v Tokiu během války. Někteří jeho studenti z římského Ismeo, kteří se od profesora dozvěděli o mistru Ueshiba Moriheiovi, se okamžitě přišli zapsat.
Díky pomoci jednoho z těchto studentů, pana Stefana Serpieriho, se později podařilo přestěhovat sídlo dojo do budovy ve vlastnictví státu. Tato budova, obklopená ze všech čtyř stran zbytky zdí starořímského akvaduktu, Vojenského muzea a kanceláří akvaduktu, se v noci zcela ponořila do ticha. Ve stejné budově stále sídlí současná Ústřední škola italského aikido (již několik let je dojo uzavřeno, prostory se vrátily do majetku státu, pozn. redakce Aikido Italia Network).
V té době jsem bydlel v pokoji přiléhajícím k tatami umístěnému pod schodištěm, kterému studenti říkali “mistrova jeskyně”.
V následujícím roce jsem byl požádán, abych zahájil kurzy v Neapoli a Salernu, a tak jsem se rozhodl zavolat pana Ikeda Masatomiho (v současnosti 7. dan – didaktický ředitel švýcarského Aikikai) (který kvůli vážné nemoci odešel na několik let do důchodu, pozn. redakce Aikido Italia Network) z Jiyugaoka Dojo v Japonsku. O rok později přijal pan Nemoto Toshio, absolvent univerzity Waseda, který přijel do Itálie po návratu ze studijního pobytu v Americe, s pověřením sledovat šíření aikido v Turíně na severu Itálie, kde několik let žil (pan Nemoto v současnosti pracuje jako administrátor pro japonskou společnost Akai Denki). V té době začali cvičit pan Brunello Esposito, pan Pasquale Aiello a pan Auro Fabbretti, kteří v současné době mají hodnost 5. danu.
V roce 1968 jsem uspořádal první mezinárodní setkání aikido v Lido di Venezia. Toto setkání, během něhož jsem poprvé udělal zkoušky na stupeň dan, se ukázalo jako velký úspěch, ale zároveň jako značná katastrofa z ekonomického hlediska, a to do té míry, že nebylo možné pokrýt ani náklady na dopravu zpět do Říma a Turína.
Od třetího ročníku převzal organizaci tohoto letního setkání pan Giorgio Veneri z Mantovy, který je dodnes pověřen vedením této akce, jež se v současnosti koná každé léto v Covercianu.
Přestože jsem se vždy snažil dělat vše, co bylo v mých silách, a věnoval jsem se ze všech sil činnosti šíření aikido, trvalo dobrých šest let, než Aikikai d’Italia získala stabilní strukturu a já si mohl koupit letenku na návrat do Japonska. Stalo se tak proto, že bylo rozhodnuto nespoléhat se při šíření aikido na federaci judo nebo jiné sportovní organizace. Kdyby se aikido šířilo prostřednictvím těchto organizací, pravděpodobně by bylo možné výrazně zvýšit počet členů, ale to by znamenalo vytvořit asociaci se zcela jinými charakteristikami, než jakou máme dnes.
Ta léta byla pro mě krátká, ale zároveň velmi dlouhá. Mezitím zemřel mistr Ueshiba Morihei a další mistr, který silně ovlivnil můj výcvik, Nakamura Tempu. Ve stejném období zemřel i můj dědeček, ke kterému jsem měl nesmírně blízko.
Po této smutné události mě v okamžiku, kdy jsem přiletěl na letiště Haneda, přemohly emoce. Po návratu domů jsem okamžitě navštívil O-senseiovu hrobku v Tanabe, abych Senseiovi oznámil svůj návrat.
V témže roce jsem se do Itálie vrátil ještě jednou, ale po sňatku s houslistkou Yamakawou Kumi, absolventkou Tokijské univerzity výtvarných umění (Tokyo Geijutu Daigaku), který se konal v římském dojo, a v očekávání narození našeho syna, kterého jsme chtěli vychovávat v Japonsku, jsem se rozhodl trvale usadit v Tokiu. Od té doby jsem začal trávit celkem šest měsíců v roce v Evropě a po překonání všech obtíží, které to obnáší, jsem se rozhodl žít rozdělený život mezi Japonskem a Itálií až do dnešních dnů.
Následně pan Fujimoto Yoji, absolvent univerzity Nihon Taiikudaigaku, a pan Hosokawa Hideki z dojo Jiyugaoka odešli do Milána, respektive do Říma, kde více než dvacet let s velkou vytrvalostí zasvětili celý svůj život spolu se svými rodinami cvičení aikido. Oběma bych chtěl vyjádřit vděčnost za to, že po celá ta léta podporovali italské aikido. Později v Itálii v různých obdobích pobývali jako instruktoři pan Yamanaka Kano, pan Nomoto Jun a pan Imazaki Masatoshi.
Později jsem se rozhodl udělat z Aikikai d’Italia asociaci, která by stejně jako japonské Aikikai měla právní subjektivitu a byla oficiálně uznána státem. Za tímto účelem jsem Aikikai d’Italia věnoval své dojo v Římě a začal se aktivně zajímat o to, aby dojo získalo oficiální uznání jako ústřední škola. Za cenné spolupráce některých černých pásů, ale především díky desetiletému úsilí zesnulého římského právníka Giacoma Paudiceho, získalo Aikikai d’Italia jako Sdružení tradiční japonské kultury 8. července 1978 dekretem prezidenta Italské republiky č. 526 status morálního orgánu.
V současné době má Aikikai d’Italia dojo v 80 italských městech s počtem asi 4000 členů, nepočítaje v to několik tisíc členů, kteří cvičili v minulosti. Velké nasazení, s nímž tyto desítky tisíc lidí po celá ta léta cvičily, bylo a bude silným povzbuzením pro cvičení aikido i v budoucnu.
Zdroj: http://www.asahi-net.or.jp/~yp7h-td/creait.htm
Překlad z japonštiny do Italštiny: Daniela Marasco
