Rozhovor – Kimura Jiro – od SeidoShop a Guillaume Erard Senseie

Jordy Delage: Sensei, mohl byste se prosím představit?

Jmenuji se Kimura Jiro. V současné době jsem prezidentem asociace Osaka Buikukai a na formálnější úrovni jsem prezidentem Federace aikido prefektury Osaka.

Jordy Delage: Mohl byste nám říct, kdy jste začal s aikidem?

Začal jsem v roce 1963 u Kobayashiho Hirokazu Senseie a od té doby jsem nikdy nepřestal cvičit aikido.

Jordy Delage: To bylo několik let před O-senseiovým odchodem. Setkal jste se s ním někdy?

Vlastně jsem se s ním setkal jen párkrát. Zrovna jsem začínal a měl jsem jen bílý pásek, takže abych řekl pravdu, viděl jsem ho jen z dálky, ale i tak to byla opravdu úžasná a velmi důstojná bytost. Zanechal ve mně silný dojem.

Guillaume Erard: Jaký byl váš vztah s Ueshibou Kisshomaru Doshuem?

Kisshomaru Sensei byl většinu času v Tokiu v Hombu Dojo a my jsme byli v Osace, takže jsme ho nemohli moc vídat. Přesto se mi podařilo s ním několikrát studovat. Nejvíce si v souvislosti s ním pamatuji, že když Kobayashi Sensei zemřel, musel jsem obnovit členství Buikukai v Hombu v Tokiu. Musel jsem tam jít osobně se všemi dokumenty. Ale ještě před Kobayashiho odchodem se s Kisshomaru Senseiem pohádali a bylo to trochu komplikované. Takže při psaní průvodního dopisu jsme se cítili poněkud nesví. Rozhodl jsem se proto, že se s Kisshomaru Senseiem a současným Doshuem setkám osobně.

Kisshomaru Sensei byl nadšeným kaligrafem, a tak jsme požádali známého mistra, který byl také v Buikukai, aby náš dopis očesal. Vzal jsem si ho s sebou do Tokia, ale bohužel se ten den nad Japonskem přehnal tajfun a já jsem na schůzku v Hombu dorazil s velkým zpožděním, snad o více než hodinu… Přesto na mě Kisshomaru Sensei a přítomný Doshu čekali. Spěchal jsem do dojo a předal Kisshomaru Senseiovi dokumenty. Přečetl si náš průvodní dopis; no, zpočátku hodnotil hlavně kvalitu kaligrafie… Ale nakonec přikývl a laskavě řekl: “Mezi mnou a Kobayashim Senseiem se událo mnoho věcí… Na ty dny však vzpomínám s nostalgií. Nemusíte se ničeho obávat. Od této chvíle se prosím obracejte na hlavního instruktora tohoto dojo” (tím odkazoval na Moriteru Ueshibu) Dodnes si pamatuji výraz jeho tváře. Pak se rozloučil… Několik měsíců poté zemřel. Nikdy nezapomenu na jeho laskavost…

Jak mi řekl Kisshomaru Sensei, současný Doshu nám hodně pomohl. Nejprve udělil našemu instruktorovi Hibuse Masafumimu certifikát 8. danu a následující rok ho doporučil na prestižní ocenění Martial Arts Merit Award. Je vzácné, aby Doshu jezdil učit na stejné místo každý rok, ale on přijel pět let po sobě učit do Osaky. Díky němu se Buikukai rozvíjela a stále pokračuje. Proto na oplátku žádám své studenty, aby co nejvíce přispěli k rozvoji Aikikai v Osace a v oblasti Kansai.

Jordy Delage: Co vás motivovalo k tomu, abyste se věnoval aikidu?

Ve skutečnosti jsem se chtěl naučit aikido, protože jsem byl křehké dítě. Na střední škole jsem byl ještě docela malý, a tak jsem se rozhodl, že s tím musím něco udělat. S aikido jsem se v tomto období setkal čistě náhodou. Myslím, že to bylo v jednom časopise… Líbilo se mi to! S velkým tréninkem se slabý člověk jako já mohl stát silnějším. Tehdy jsem začal chodit ke Kobayashi Senseiovi.

Jordy Delage: Byl jste profesionál, nebo jste měl i jiné aktivity?

Samozřejmě je třeba hodně trénovat, takže jsem cvičil, jak jen to šlo. V té době se člověk stejně výukou aikido sotva uživil, nestačilo to, takže jsem zároveň pomáhal otci s prací, ale věděl jsem, že se budu aikido věnovat celý život. Přesto se mi dařilo trénovat téměř každý den.

Guillaume Erard: Máte zkušenosti s jinými budo?

Poprvé jsem musel učit, když jsem měl na starosti sekci aikido v centru bojových umění v Osace, které založil zesnulý Hayashi Teruo Sensei ze školy Shito-ryu Seishinkai Karate. Trénovalo tam mnoho odborníků z různých disciplín, takže to pro mě byla dobrá příležitost studovat jejich techniky, ale nikdy jsem netrénoval přímo pod jejich vedením.

Guillaume Erard: Co vám aikido přineslo, jak vás změnilo?

Když přemýšlíte o aikido, představujete si něco, co nemá konec, je to cesta… Pokud chcete jít dál po cestě, musíte jít. A přesto chůze nemusí nutně znamenat pokrok. Aikido je pro mě nekonečné opakování, v němž člověk musí každý den nacházet něco nového. Ostatně slovo keiko znamená “neustálý návrat ke zdroji, předávání znalostí našich předků”. Nikam se nedostanete, když budete jen tak klouzat po povrchu. Aby člověk pokročil, musí neúnavně opakovat, co se naučil. To mám na mysli, když říkám zasvětit život aikido. Samozřejmě, že neúnavně něco opakovat není snadné, ale právě tak se naučíte být vytrvalí.

Jordy Delage: Co pro vás aikido znamená?

Pokud je to cesta, musíte po ní jít až do posledního dechu. U cesty a u myšlenky postupu je důležité určit bod, kam chcete jít, dokud se vaše tělo už nemůže hýbat, a i tak budete stále hořet stejnou vášní? No, každopádně musíte postoupit, což znamená, že musíte pokračovat dál.

V mém případě a jako zástupce Buikukai musím vést mladší praktikující. Snažím se tedy být vzorem. Za tímto účelem musím pokračovat ve studiu toho, co mě může naučit “cesta”, co se předávalo po staletí. Je to nikdy nekončící cesta. Jak po ní mám kráčet? Na to si musím odpovědět. Také nevím, kolik let se ještě mé tělo bude moci pohybovat. Musím předat to, co jsem se naučil, abych vyjádřil svou vděčnost za vše, co pro mě Ueshiba Sensei udělal. Je mou povinností šířit aikido, jak jen to bude možné. Proto cvičím dodnes.

Jordy Delage: Co je Buikukai? Je to jedna z největších organizací přidružených k Aikikai, že?

Lidé to často říkají. Buikukai však není pyramidová stavba… Mám na mysli to, že nemá ani vrchol, ani základnu. Je to federace, která sdružuje mnoho instruktorů. Mým úkolem zde je udržovat její organizaci. Nejsem tedy na vrcholu pyramidy, jako býval Kobayashi Sensei. Spravuji horizontální strukturu. Buikukai je velmi rozsáhlá organizace, ale nevede ji jediná osoba, jejíž úlohou by bylo učit a šířit její principy. Takto to nefunguje. Ti, kdo studovali pod vedením Kobayashi Senseie, a ti, kdo přišli po něm, spolupracovali na vytvoření této struktury, která je dnes známá jako Buikukai. Já nejsem “mistr” na vrcholu pyramidy.

Jordy Delage: Je účelem Buikukai předávat aikido Kobayashiho Senseie?

Jedním z jejích cílů je skutečně šířit aikido Kobayashiho Senseie. Jsme však také zavázáni Ueshibovi Senseiovi. Prvním cílem je šířit aikido Aikikai a rozšiřovat jeho základnu. Abychom toho dosáhli, používáme techniky vyvinuté Kobayashim Senseiem. Snažíme se předat dalším generacím všechny velmi přesné techniky, které nás naučil. Naším cílem však není vyučovat “styl Kobayashi” odtržený od Aikikai. To, co chceme, je propagovat jeho pedagogiku aikido a poskytnout těm, kteří se ji učili, rámec pro výměnu názorů.

Jordy Delage: Co byste chtěl naučit další generace?

Doufám tedy, že naše skupina úspěšně přispívá k rozvoji aikido. Myslím, že v dnešní době se každý instruktor potýká se stejným problémem: mladá generace nemá zájem o budo nebo o sport obecně. Univerzitní kluby sice zůstávají, ale počet cvičenců a sportovních akcí stále klesá. Aikido se snaží propagovat svůj “sebeobranný” aspekt… Ale zvládnout aikido trvá roky a lidé dnes chtějí okamžité výsledky. Jak vysvětlit výhody disciplíny, která vyžaduje celoživotní studium? Mladí lidé chtějí jen výsledky. Jak jim můžeme vysvětlit, jak hlubokou přitažlivost aikido má? To je podle mého názoru výzva, které teď musím já i ti nahoře čelit. Tuto otázku jsem dostal mnohokrát…

Kobayashi Sensei trávil každý rok šest měsíců v Evropě. Jinými slovy, měl v Evropě stejně studentů jako v Japonsku. Studovalo tam u něj mnoho lidí. Nejen v jedné zemi, ale napříč kontinentem. Každý z nich se nyní řídí jeho vlastními zásadami. Já se nepovažuji za dědice technik Kobayashiho Senseie v Japonsku, ale spíše za nástupce a manažera jeho organizace. Od doby, kdy Kobayashi Sensei zemřel, jsem mnohokrát navštívil Evropu. Mnoho tamních dojo je spojeno s Buikukai. Bývalí evropští žáci Kobayashiho Senseie jsou nyní nezávislí. Každý z nich šel jinou cestou a není vždy snadné navázat vztahy. Považuji je za “bratry ve zbrani” a rád bych s nimi mohl více spolupracovat. Vím však, že naše cesty se rozcházejí…

Guillaume Erard: Přijel jste se poklonit během mezinárodního semináře v Kyotu v červnu loňského roku. Jaké jsou vaše vztahy s Christianem Tissierem Shihanem a Miyamotem Tsuruzo Shihanem?

Přáním Doshu bylo, abychom Tissier Sensei, Miyamoto Sensei a já získali 8. dan společně. Miyamoto Sensei je předním instruktorem v Japonsku. Tissier Sensei je velmi aktivní nejen ve Francii, ale i v celé Evropě. Oba patří ke špičce aikido a jejich záznamy v aikido jsou dokonalým příkladem cesty, kterou je třeba následovat. Můj postoj je však odlišný. Pokud je aikido pyramidová struktura, pak nějakým způsobem pracuji v její základně. Myslím si, že mou úlohou je položit asfalt, abych usnadnil cestu. Snažím se učit aikido děti, ženy a starší lidi; snažím se pečovat o základnu…

Tissier Sensei i Miyamoto Sensei mají úžasnou techniku a jsou schopni dále šířit podstatu aikido. Já chci jen posílit a rozšířit základnu, mohu-li to tak říci. To je mé nejdražší přání. Myslím, že osud má pro každého z nás nějaký plán, a mně to naprosto vyhovuje. Jak už jsem řekl, ti dva Senseiové jsou technicky nesmírně schopní a jsem rád, že jsem měl možnost získat s nimi svůj 8. dan. Z celého srdce jim děkuji. Vlastně se s nimi pravidelně setkávám. Jsou opravdu úžasní a jejich techniky mě dodnes inspirují.

Jordy Delage: Kobayashi Sensei byl prý za 2. světové války v 15 letech odveden do armády a prožil velmi těžké chvíle. Jak podle vás tato vojenská zkušenost ovlivnila jeho interpretaci aikido O-senseie?

Kobayashi Sensei o svých válečných zkušenostech příliš nemluvil, takže o nich moc nevím. Vím jen, že ho někdo těsně po válce seznámil s Ueshibou Moriheiem Senseiem. Nechtěl jsem se ho na válku ptát, takže opravdu nevím, jestli to, co o ní lidé říkají, je autentické, nebo ne. Pro většinu lidí za války, na rozdíl od nás dnes, bylo jedinou starostí přežít tu těžkou dobu. Každopádně si myslím, že Kobayashi Sensei byl šťastný; potkal někoho, vzor, který mohl následovat celý život, a podařilo se mu, že aikido bylo po celá ta léta jeho hlavní náplní. Potkal neuvěřitelného člověka, který mu dal motivaci k tomu, aby si vybral svou cestu… Myslím, že v tom všem našel štěstí. Válka byla velmi chaotické období. Rodiče mi vyprávěli, že hodně trpěli. Neměli téměř co jíst… Kobayashi Sensei prožil tyto neklidné časy, potkal O-senseie a našel celoživotní cestu… Ano, myslím, že byl šťastný.

Guillaume Erard: Jaký byl Kobayashi Hirokazu Sensei?

Jako člověk byl velmi děsivý. Byl jako jeden z těch budoků z minulosti. Byl to velmi přísný člověk. Jak to jen říct… Kdykoli vstoupil do místnosti, atmosféra se úplně změnila. Nemohu tvrdit, že by měl takový účinek. Hodně starých Senseiů mělo takovou auru. Jejich těla vyzařovala takovou energii, takovou důstojnost. Pro mě to byl pocit pravého budoky. Jejich těla jako by vyzařovala energii a sílu. Z technického hlediska, i když to, co dělal, nebylo efektní jako to, co vidíte v hongkongských filmech, když vás hodil, mohli jste klidně skončit dva metry daleko. Jeho technika se vyznačovala silným pohlcením, po němž následovaly hody. Jeho techniky byly jako silné vlny tříštící se o přístav. Většinu své síly vkládal při pohlcování. Takže to udělalo jako “BUM!” a vy jste byli odhozeni dva metry dozadu. Jednoho dne mi Yabuuchi řekl: “Jeho technika musí být strašně účinná”. Kdysi dělal karate, tak šel a dal Kobayashi Senseiovi ránu. Netušili jsme, co se stalo, ale vyhodilo ho to přímo do vzduchu a pak se tam zřítil. Pomysleli jsme si: “Páni, ten je ale silný”. Hodně toho uměl a měl spoustu zkušeností.

Guillaume Erard: V Tokiu strávil asi devět let. Byl někdy Uchi-deshi?

Nevím, jestli byl Uchi-deshi, nebo ne. Kobayashi Sensei byl lakýrník. To je jen taková poznámka na okraj, ale jednou jsem v Nippon Budokanu asi 20 minut soukromě mluvil s Tada Senseiem a on mi řekl: Kobayashi-kun používal urushi, že? Když jsme spolu trénovali, musel mít vyrážky! Sensei byl v pořádku, tak řekl, že je v pořádku. Cvičil [v Tokiu] a zároveň pracoval. Zdá se, že se zakladatelem chodil často, skoro každý den, ale nevím přesně, jaký měl status žáka.

Guillaume Erard: Kobayashi Sensei se s Andrém Nocquetem setkal, když byl v Hombu jako Uchi-deshi. Udržovali spolu kontakt až do konce. Byli blízcí přátelé?

Jo, myslím, že v Hombu si byli blízko. Myslím, že se trochu oddělili, když se vrátil do Francie. Myslím, že zpočátku trénovali docela hodně spolu. Po Kobayashiho smrti jsem několikrát navštívil Nocquetovu skupinu v Evropě, ale slyšel jsem, že ve Francii je několik organizací, které se zabývají jeho cvičením. Proto právě Yokota Sensei z tokijské centrály nyní chodí do Nocquetovy skupiny ve Velké Británii.

Guillaume Erard: Emmersonova skupina, že?

Ano.

Guillaume Erard: Jako dítě jsem navštěvoval jeho semináře.

Je to tak? Skupina Nocqueta je poměrně velká organizace. Proto jsem si myslel, že Kobayashi si s Nocquetem zpočátku rozuměl, ale nevím o tom nic bližšího.

Jordy Delage: Mluvil Kobayashi Sensei o tom, jak vnímal O-senseie?

Zdá se, že O-sensei měl v sobě něco, co lidi velmi přitahovalo. Zdá se, že byl typem člověka, kterého byste následovali po zbytek života. Mnoho lidí zasvětilo svůj život jeho následování a nazývali ho “velkým učitelem”. Myslím, že Kobayashi byl jedním z nich. Zdá se, že v něm bylo něco, co lidi silně přitahovalo. A Kobayashiho skutečně přitahoval zakladatel, od srdce.

Guillaume Erard: Cvičil Kobayashi Sensei v Iwamě?

Často se to o něm říká, ale já si myslím, že k žádné výměně vůbec nedošlo. Každý rok jezdil Kobayashi do Iwamy na Aiki Taisai a i poté, co zemřel, se této akce nadále účastníme. Nevím však, zda došlo k nějaké spolupráci. Saito Sensei měl svou vlastní jedinečnou formu zbraní. Kobayashiho forma zbraní byla trochu jiná. Nejsem si úplně jistý, jaká forma to byla, ale byla trochu jiná. Kobayashi měl jistě také vysokou hodnost v kendo, takže jeho pohyby mečem byly nesmírně ostré a rychlé. Když jsem jednou cvičil se Saito Senseiem, byl jsem opravdu překvapen jeho tlakem. Podmanil si mě, ale bez jakéhokoli střetu čepelí. Byl to opravdu úžasný tlak, ale byl jiný než ten, který jsem cítil u Kobayashiho. Sám tomu tak dobře nerozumím.

Jordy Delage: Byl pro Kobayashiho Senseie ken velmi důležitý?

V Evropě nutil své žáky hodně cvičit ken a jo, takže si myslím, že ve srovnání s jeho japonskými žáky je cvičili více. Jeho kiri kaeshi mělo úžasnou rychlost. Hodně cvičil levé a pravé sekání sám před zrcadlem. Díky tomu byl opravdu rychlý. Mám podezření, že se snažil mečem obsadit středovou linii. Ale já jsem byl tehdy příliš mladý, abych to pochopil, protože byl mnohem pokročilejší než já. Nevím, kde se při tom zaměřoval na střed, ale je jisté, že to dělal. Kladl na to důraz.

Guillaume Erard: Víme, že se Kobayashi Sensei znal s Hisa Takumou. Jak se seznámili?

Nemluvil o tom často. Vyprávělo se, že Hisa Sensei byl už dost starý a že Kobayashi byl ještě mladý. Hisa ho měl rád. V Osace byla velká univerzita, která se jmenovala Momoyama Gakuin Daigaku. Hisa Sensei tam založil klub aikido. Prvním kapitánem byl Kobayashi Kiyohiro Sensei. Právě Kobayashi Sensei je nyní generálním tajemníkem Daito-ryu Takumakai. Hisa Sensei tehdy řekl: “Kobayashi (Hirokazu)-kune, protože jsem starý, postarej se prosím o Momoyamu”. Proto se Kobayashi Kiyohiro Sensei a Kawabe Takeshi Sensei z Takumakai učili aikido na Momoyamské univerzitě také od Kobayashiho (Hirokazu), kromě toho, že se učili Daito-ryu (u Hisy).

Guillaume Erard: Kobayashi Sensei se formálně učil Daito-ryu od Hisy Senseie?

Spíše než aby se od něj učil, musel vidět některé techniky a použít je jako referenci. Například na nikyo by to udělal takhle, ne takhle. Myslím, že to jsou náznaky toho, že od něj převzal některé věci, například jak se napojit na soupeře. Já sám jsem toho také hodně sdílel s Kawabe Senseiem z Daito-ryu, když jsme spolu dělali ukázky. Nádherné pohyby rukou jsou velkou inspirací. Nevím o žádném formálním propojení, ale nějaké náznaky jsem o tom dostal.

Guillaume Erard: Byl Kobayashi Sensei někdy zapojen do Kansai Aikido Clubu?

Klub Daito-ryu?

Guillaume Erard: Ano, klub Daito-ryu.

Kobayashi často chodil na demonstrace jako zástupce organizace Buikukai, takže si myslím, že tam byla nějaká spojitost.

Guillaume Erard: André Cognard, který byl žákem Kobayashiho Hirokazua, tvrdí, že byl hlavním instruktorem Daito-ryu v Kansai a že byl Shihanem.

Ačkoli jsem nic oficiálně neslyšel, mám dojem, že v technice, kterou jsem viděl, zůstala určitá forma. Myslím si však, že Kobayashiho forma byla jeho vlastní. I když si myslím, že ji spíše převzal než se ji formálně naučil, nevím, zda ho Hisa Sensei učil samostatně. Sám jsem tuto domněnku vyslovil, soudě podle toho, co jsem viděl, ale nevím, jestli je to pravda.

Guillaume Erard: Takže pro toto tvrzení neexistují žádné důkazy, že?

Ne, žádný není. Pokud jde o to, že by ho Hisa Sensei pozval jako hostujícího učitele, nikdy jsem o tom od jeho starých studentů nic neslyšel. Takže si nemyslím, že je to pravda.

Guillaume Erard: Jaký je váš vztah k Takumakai v současnosti?

Takumakai je velká skupina Daito-ryu. Myslím, že Mori Sensei buduje silnou organizaci a myslím, že nyní byla uznána jako nezisková nadace. V oblasti Kansai je hodně studentů. Kobayashi Kiyohiro Sensei a Kawabe Sensei se učili od mého mistra Kobayashiho, takže jsem mohl vidět mnoho věcí na různých ukázkách Daito-ryu. Smysluplné věci jsem mohl vidět okamžitě a přidat si je jako plus do svého aikido. Mám z toho radost. I když mám s Kobayashim Kiyohirem Senseiem málo zkušeností, mezi jeho technikami a technikami Kawabeho Senseie jsou podobnosti a Kawabeho Senseiova technika je ta, kterou znám lépe. Mimo aikido se mi technika těchto učitelů líbí nejvíc. Jsou to úžasní lidé.

Guillaume Erard: Nevím, jestli je to způsobeno blízkostí všech těchto lidí, ale vaše aikido je určitě docela zajímavé.

Teď nemáme na nic dost času. Věci už prostě nejsou jako dřív. Jsem opravdu rád, že se zajímáte o mé techniky. Ale moje základní techniky jsou… Jak to mám říct? No, jednoduše řečeno, jsou hrubé. Hrubé, což znamená, že nejsou příliš elegantní. Jsou to formy, techniky, na kterých jsem pracoval po celou dobu svého tréninku. Neexistuje jiný způsob, jak zlepšit kata, než opakování. Jakékoli přestávky ovlivní vaši techniku. Například po roční přestávce už vaše kata nebude dobrá. Skutečná obtížnost spočívá ve cvičení. Opravdu si myslím, že je zvláštní, že se lidé zajímají o mé techniky.

Jordy Delage: Jaké jsou zvláštnosti technik aikido Kobayashi Senseie?

Protože cvičíte také aikido, určitě už o tom víte… V aikidu porážíte protivníka vertikálními i horizontálními pohyby. Když používáte horizontální pohyby, chcete soupeře buď “vcucnout”, nebo se snažíte přečíst jeho záměry a podle toho vstoupit do jeho prostoru. Při použití vertikálních pohybů chcete buď stáhnout sílu protivníka dolů, nebo se snažíte narušit jeho rovnováhu. Kobayashi Sensei měl horizontální techniky poměrně rád, zejména ty “vcucávající soupeře”. Byl v nich velmi dobrý a často je používal. Hodně také používal tsugi-ashi. Znáte to, když přední noha vyskočí dopředu a hned za ní následuje zadní…

Jordy Delage: Jako v kendo…

Přesně tak. Jako když bijí muže, kteří se honí za nohama… Hakama zakrývá naše nohy, že? Skrývá šířku postoje. Když byl mladý, šířka postoje byla docela široká, ale později se velmi zúžila. Mohl skočit dovnitř nebo ustoupit, druhá noha nebyla nikdy daleko. Ústupové pohyby Kobayashiho Senseie byly obzvlášť silné. Byl také dobrý v přechodu z nikyo do kotegaeshi a naopak. Nebo ze sankyo na kotegaeshi… Takové techniky… Dokonce i z yonkyo přecházel na toto kotegaeshi.

Toto střídání bylo také velmi charakteristické pro jeho styl. Tyto techniky však vyžadují obrovské množství tréninku a zdokonalování. Jsem si jistý, že hodně trénoval, aby získal tuto kombinaci síly a pružnosti. Pouze ohebnost nestačí… S velkým a silným cizincem bys nedokázal pohnout. Potřebuješ sílu, a tedy i trénink tanrenu. V Daito-ryu existují techniky, při kterých se člověk stále drží soupeře. Myslím, že některé z nich také používal. Já sám používám tuhle a tuhle stranu paže, abych se přilepil na soupeře… Takových technik je mnoho. Nechcete ztratit kontakt… Držíte se soupeře a kroutíte tělem. Já osobně používám toto koleno jako otočku těla. Ale Kobayashii Sensei byl velmi plynulý; takhle… To ho opravdu charakterizovalo: nešel zkratkou jen pomocí rukou. Podstatou byla práce nohou, tsugi-ashi…

Jordy Delage: A co kaeshi-waza?

Velmi se mu to líbilo. Jak víte, kaeshi-waza jsou velmi obtížné techniky. Nejtěžší je uspět proti technice zkušeného cvičence. Pokud však dokážete přečíst sílu soupeře a použít plynulé pohyby proti němu… Tento druh technik měl rád a často je používal.

Jordy Delage: Slyšel jsem, že tyto techniky prováděl také vsedě, s plochými prsty na nohou…

Otázka zní: sedíte na špičkách, nebo ne. Já osobně ano. Kobayashi Sensei ne. A přesto dokázal aplikovat všechny své techniky. Myslím, že to dokázal, protože jeho absorpční síla byla velmi silná. Nezkušení lidé by tahali jen rukama, ale Kobayashi Sensei ne. Používal lokty a ramena jako čepy. Skutečně používal sílu svého hara, nejen paží… Proto nebyl problém stát na špičkách nebo ne: stejně by vás před touto fází přišpendlil k zemi…

Jordy Delage: Učil se Kobayashi Sensei Aiki shin taiso a vyučoval to?

To je dobrá otázka. Jak víte, v aikidó děláme torifune zprava doleva, ne, zleva doprava. Kobayashi to tam dělal také. Mluvil o uvolnění těla a obecně o tom, že se věci dělají ve stanoveném pořadí. Sám jsem se na to nikdy neptal. Tradiční způsob je hodně ťukání, klepání a ohýbání a úplně se protáhnout. Upřímně řečeno, nejsem si jistý, jestli to má nějaký skutečný význam. Provedeno kompletně, celý proces trvá asi 30 minut. Trvá to docela dlouho. V současné době tomu u nás nevěnujeme tolik času, ale rád bych viděl, jak se to vymýšlí a dělá v Evropě.

Jordy Delage: Ano, v Evropě mohou tyto taiso trvat až 30 minut.

To dává smysl. V Japonsku se dnes trénuje v hodinových sezeních. A myslím si, že je nejlepší dělat tyto rozcvičky, i kdyby to mělo být jen ze zdravotních důvodů, deset až třicet minut. Za předpokladu, že trénujeme v učebně aikido – pardon – dojo, věřím, že tyto rozcvičky jsou jako misogi. Každý cvičenec by je měl provádět pravidelně a často. A měl by ji udržovat.

Guillaume Erard: Stará generace budoků se je naučila ve škole a před zahájením praxe je prováděla individuálně.

S tímto tvrzením souhlasím. Ještě před zahájením tréninku byste museli vejít do dojo, uklonit se a uklidit. Po dokončení toho všeho byste uvažovali o rozcvičce nebo o našich moderních protahovacích cvičeních. Když by pak přišel učitel, přivítali byste ho vsedě a řádně. To jsou tradice našich bojových umění. Správný způsob, jak věci dělat.

Guillaume Erard: Jaké byly v té době vztahy s ostatními kruhy aikido v Osace?

V té době měli v oblasti Kansai velký vliv Tanaka Bansen Sensei, Abe Seiseki Sensei a Kobayashi Sensei. Tanaka Sensei zemřel, ale jeho nadace Osaka Aikikai je dodnes silná. Houn Sensei, syn Abe Senseie, nastoupil po svém otci a nyní usilovně pracuje na šíření svého vlastního stylu. Buikukai se po smrti Kobayashiho Senseie vyvinula ve federaci, ale nyní má velmi početnou členskou základnu. Je pravděpodobně druhá co do počtu po Osaka Aikikai. Dříve se říkalo: “Protože Aikikai, Abe Sensei a Buikukai jsou ve špatných vztazích, nikdy se jim nepodaří vytvořit federaci v Osace, nikdy!”. No, my jsme o tom mluvili a byli jsme schopni ji hned vytvořit! Všichni jsme si tehdy mysleli, že staré hádky jsou voda pod mostem. Věděli jsme, že je čas se sjednotit a podpořit Ueshibu Senseie. Od té doby jsme neměli žádné problémy.

Jordy Delage: Jaký je původ jména Buikukai? Pochází od samotného Kobayashiho Senseie?

Vůbec ne! Buikukai je zkratka slov Buiku Center a Yudansha-kai. Takže jsme ho oficiálně nazvali Buikukai. Za místem, kde jste včera v Tennoji přespali, bylo velké centrum sportu a bojových umění. Dojo se jmenovalo Osacké centrum Buiku. Výbor pro černé pásy aikido převzal název dojo a vymyslel Buikukai a začal ho používat v Tokiu při zkouškách na dan. Nemá tedy žádný zvláštní význam.

Jordy Delage: Ukazujete při ukázkách pravé aikido, nebo předvádíte něco trochu jiného v závislosti na publiku?

Omlouvám se, ale možná se vyhýbám otázce. Co si myslíte? Jak to vidíte vy? To je moje odpověď. Dělám své pravé aikido, nebo ne? Nechám to na vás, abyste to posoudili. Trénovali jsme spolu poslední dva dny… Nemyslíte si, že se mé techniky nějak lišily od toho, co dělám při ukázkách?

Po dobu dvou až tří minut musíte být připraveni ukázat svou osobnost a své aikido. Ukázka není představení. Často bývá špatně chápána. Jsou to dvě různé věci. Není to žádné vystoupení. Každý její okamžik musí být skutečný, silný, se zanshinem. Samozřejmě mohou nastat okamžiky, kdy trochu polevíte, ale přesto… Ukázka mi umožňuje vyjádřit aikido, které jsem dosud ovládal, a aikido, na kterém nyní pracuji. Chci ukázat, že díky aikido žiji. Udělal jsem už hodně demonstrací. Přesto cítím, že Budokan je výjimečné místo. Tam mám vždycky trému… Normálně “trému” necítím, ale v Budokanu jsem z nějakého důvodu vždycky nervózní. Obdivuji Doshu, který vždy vypadá, že ho ta atmosféra nezasáhla. No, každý je jiný!

Považuji Budokan za posvátné místo a předvádění v něm musí být výrazem vděčnosti. Nevím, jestli to tak mají i jiní lidé, ale já se snažím tyto minuty využít k tomu, abych ukázal, kdo jsem a jak mě aikido oživuje. Nevím, jestli vypadám dobře, ale určitě do toho dávám všechno, když dělám demonstraci.

Jordy Delage : Očekávání lidí se určitě zvýší, když dosáhnete 8. danu…

Vskutku

Jordy Delage : Vysoce postavený Sensei musí cítit velký tlak…

Přirozeně. Podle mého názoru se nejlépe demonstrují ty nejjednodušší techniky. Protože nejúčinnější techniky bojových umění jsou vždy ty nejjednodušší. Například v aikido ikkyo nebo irimi. Věci jako kotegaeshi atd. jsou ve skutečnosti dost obtížné. Techniky přišpendlení někoho jsou jednoduché a velmi účinné. Senseiové s 8. danem se při svých ukázkách obvykle zaměřuje na určitý aspekt aikido. Myslím, že Takenaka Sensei a já tvoříme dobrý kontrast. Takenaka Sensei se snaží vyjádřit svůj styl.

Guillaume Erard: Takenaka z Kyota?

Ne, Takenaka z Wakayamy. Letos jsem předvedl svou ukázku ve stejnou dobu jako Takenaka Sensei, ale chtěl jsem také vyjádřit svou osobnost prostřednictvím svého konceptu “okamžitého kontaktu”, kdy člověk musí nejen reagovat, ale zapojit soupeře a dovést ho k útoku nebo úchopu tak, jak chce. To je něco, co souvisí i s mým způsobem života. Nezajímá mě výkonnost. Mám samozřejmě strach z neúspěchu, ale zároveň rád předvádím exhibice. V každém případě nejde o výkon, ale o to, jak vyjadřujete své pravé já… Jak lidé vnímají mé demonstrace? To není nic, co bych mohl říct. Naopak, je to něco, na co bych se měl zeptat.

Guillaume Erard: Překvapilo mě, že ve vašem dojo je tolik mladých lidí, zejména dívek. Jak jste se již zmínil, tento druh lidí je v aikido stále vzácnější. Děláte něco zvláštního, abyste přilákali mládež?

Pravděpodobně se jedná o náhodu. Jde o to, že ženy i muže považuji za rovnocenné. Neměním svou výuku proto, že ona je žena nebo on je dítě… V bojových uměních je podle mě nejdůležitější nadšení a oddanost. Komentáře typu “jsem silný, nechci trénovat s holkou” neberu. Naopak s radostí vítám lidi, kteří projevují nadšení a pochopení.

Není třeba říkat, že si Okamoto Yoko Sensei hluboce vážím, protože jako instruktorka dosahuje úžasných výsledků. Profesionálních Japonek je velmi málo. Přála bych si, aby dívky, které nyní chodí do mého dojo, měly úspěšný život v aikido jako Okamoto Sensei. Ano, Okamoto Sensei opravdu obdivuji. Navzdory jejímu postavení ji všichni milují a ona dosáhla velmi vysokého postavení. Myslím, že je úžasná.

Každopádně… Nejsem si úplně jistý, proč je v Buikukai tolik mladých lidí, ale když pomyslím na jeho budoucnost, mám z toho velkou radost. Aikido si samozřejmě mohou užívat i senioři, ale bez dětí by nemělo budoucnost. Takže jsem za to velmi vděčný. Opět nevím, proč jich je tolik, ale každopádně se ke všem chovám stejně. Moji studenti se ke mně staví s nadšením, dokonce i křehké ženy; všichni cvičí velmi vážně. Jsou skvělé! Každopádně, abych odpověděl na vaši otázku ve zkratce, myslím, že je to jen náhoda…

Jordy Delage: Nemyslíte si, že je to kvůli vašemu způsobu výuky, způsobu, jakým spojujete lidi?

Doufám, že je to tak… Učitelé musí být bezvadní a 8. dan ještě víc. Musí se stát vzorem. Když člověk stárne, má tendenci “prosazovat” své názory; to musí být pro mladší cvičence nepříjemné… Bojové umění musí být přesto přísné. Disciplína je nezbytná. Hierarchické vztahy také. Důležitý je také způsob, jakým se navzájem oslovujeme. Mocenské obtěžování se v dnešní době stalo společenským problémem. V minulosti měli učitelé tendenci být velmi přísní, např: Vy bando idiotů, jste na nic! atd. Dnes tomu říkáme “zneužívání moci”. Osobně si nemyslím, že obtěžování je dobrá metoda, ale člověk musí být přísný a zároveň projevovat empatii.

Jordy Delage: V Tokiu jsou lidé docela chladní…

No tak, trochu přeháníte! (smích) Když se s nimi setkám, jsou docela přátelští. Ale způsob, jakým lidé v Tokiu mluví, může působit trochu chladněji, ve skutečnosti mi připadají všichni velmi milí. V Osace může být tón řeči jiný… Lidé z Tokia jsou asi stejně překvapení, když sem přijedou.

Jordy Delage: Francouzi si lépe rozumí s obyvateli Osaky…

Zdá se, že ano! Každopádně jsem velmi rád, že jsi sem přišel trénovat se mnou. Jsem také rád, že moji studenti mohou cvičit s vysoce postavenými cizinci, jako jste vy. Moc vám děkuji, že jste s nimi trénovali.

Jordy Delage: Chtěl byste našim čtenářům říct něco konkrétního?

Díky aikido jsem poznal mnoho lidí. Díky aikido jsem mohl vyjet do zahraničí a získat mnoho přátel. A díky tomu…, ne, omlouvám se, “tomu” je neuctivý způsob, jak to říct. Díky aikido jsem se mohl setkat s vámi. Aikido je součástí mého života. Nevím, kolik let mi zbývá, ale hodlám se aikido věnovat až do smrti. Doufám, že jsem na vaše otázky odpověděl přesně. Odpusťte mi, jestli ne.

Jordy Delage: Máte nějakou radu pro budoucí generace ohledně jejich osobního a bojového života?

Aikido je jemné bojové umění, které nemá žádný konečný cíl. My Japonci ho vnímáme jako “cestu”. Je na každém cvičícím, aby objevil její přitažlivost a našel způsob, jak se v ní dále rozvíjet. Ať už se na cestě stane cokoli, tato cesta je nekonečná. Je dlouhá a tenká, říkával jsem. Teď říkám: “Pokračuj tak dlouho, jak jen můžeš, ať se stane cokoli”. “Můžeš si dát přestávku, když budeš potřebovat, ale později se vrať a pokračuj tak dlouho, jak jen to půjde”. V aikido najdete úžasné věci. Mnohokrát se přistihnete, že si říkáte: “Jsem rád, že mám aikido ve svém životě”. Nemohu vám dát všechny klíče… Jediné, co mohu říci, je: “Prosím, pokračujte v tréninku”.