Mitsugi Saotome: Uvíznutí na hoře

Překlad textu v obrázku:

Jdi k hoře,
a jak budeš šplhat,
krok za krokem,
hora se přesune,
do Tvého srdce.

Mitsugi Saotome

Horolezectví je nebezpečné

Metafora hory s sebou bohužel také nese mentální past – svádí nás k myšlence, že potom co někam vylezeme, si tam můžeme odpočinout a užívat si výhledu, ocenit tak to, čeho jsme dosáhli. Je lákavé si říci: “Odsud je ten výhled dobrý, dosáhl jsem už dost”, protože lezení je vyčerpávající a vrchol se stále nepřibližuje. Jenže pokud se zastaví osoba vepředu, vedoucí, bude těžší i pro všechny ostatní v lezení vytrvat . Následující diskuze čerpá ze dvou rozhovorů Guye Hagena se
Saotome Senseiem na toto téma.

Mitsugi Saotome zdůrazňuje, že pokud se nevyvíjí učitel (neroste), nemohou se vyvíjet (růst) ani jeho žáci. Je tedy jasné, že pokud se učitel zastaví například na úrovni druhého Danu, pro jeho studenty bude těžké tuto úroveň překonat. Dojo může být místem učení a inovací, nebo může
rozvíjet kulturu mimiker a opakování. Pokud učitel přestane lézt a sám se rozvíjet, hrozí všem jeho studentům, že se nikdy ani lezci nestanou. Žáci následují příklad svého učitele a spíš než jejich vlastní snaha k učení je ovlivňují jeho vědomé a nevědomé postoje a názory. Pokud se tedy Sensei přestane aktivně rozvíjet, studenti u něj tuto vlastnost uvidí a buďto odejdou, nebo ve svém tréninku zpohodlní.

Pokud se nevyvíjí učitel, nevyvíjejí se ani jeho žáci.

Zeptal jsem se Saotome Senseie: “Myslíte tedy, že když se šestý dan, sedmý dan nebo Shihan s mnohaletými zkušenostmi zastaví, přestane se učit nové věci, skončí s výzvami, přestanou i jeho žáci růst a rozvíjet se?” Odpověděl, že ano, zatímco naznačil, jak do dlaně položené naplocho druhá ruka narazí jako na pomyslný strop. “Mojí představou je, že výuka je víc než jen sdílení zásoby znalostí, sdílení zkušeností. Silný učitel musí být lídrem za všech okolností ve všem, co dělá.“

Někdy je Sensei Saotome rád, když se ho ptám na podnětné a nečekané otázky, tak jsem se ho zeptal znovu: “Sensei, myslíte, že dokonce když se přestane rozvíjet osmý dan, přestanou se i pod ním učit všichni studenti?” Pokýval hlavou a souhlasil. Pokračoval jsem: “Myslíte si, že když se přestane vyvíjet Saotome Sensei, všichni jeho studenti v ASU (tj. Aikido Schools of Ueshiba, jíž je Saotome zakladatelem) se přestanou učit?” Věnoval mi potutelný pohled a usmál se: “Samozřejmě,
že ano!”

Vyzval jsem ho tedy ještě dál: “Pak se ptám, co děláte teď jinak, než jste dělal loni? Jak jste se posunul? Jak jinak přijímáte energii ukeho?” Aby mi odpověděl, namaloval mi obrázek stojícího muže a skrz postavu vedl svislou linii spojující nebe a zemi, které se potkávají v centru těla (hara).
Potom kolem muže namaloval trojúhelník, který představuje auru člověka. “Každý den usiluji o to, abych viděl ještě lépe ukeho záměry a touhy. Vidím stále více jeho aury a ducha. Očima vidím méně fyzických hrozeb a namísto toho vnímám propojení Ukeho se mnou, s přírodou, s nebem a zemí. Cítím, kdy je v harmonii a vlastní síle a kdy už hranici harmonie prolomí, aby se ke mě přiblížil.”

“Učitelé se až příliš často drží zkušeností z předchozích tréninků, což vede k vytváření stylů a zastavení vývoje. Ale v přírodě nejsou žádné styly. Jakým “stylem” trávíte jídlo, dýcháte vzduch? Medituji nad tím. Moje reakce na ukeho se projevuje jako vyjádření harmonie, přírody. Budo není studiem toho, co jsme dělali, když jsme byli mladí. Budo – Michi (cesta) – je celý život. Moje učení se nikdy nezastaví, protože jsem neustále obklopen přírodou, lidmi a jejich úlohou v ní. Zkoumám
každý okamžik jako nový, i každého ukeho tak, jako kdybych je předtím nikdy neviděl.” říká Saotome.

Sensei nepraktikuje tradiční meditaci v sedě, jakou známe například z jógy, zazenu nebo jiné meditační praxe. Nácvik pozorování, interakce a hledání rovnováhy s tím, co ho obklopuje – vědomě a s plnou pozorností – tím je pro něj meditace.

Každý útočník je jiný. Nemůžete se pokoušet použít včerejší techniku, včerejší řešení na dnešního útočníka. Každý útok je jiný. Stejně tak je každý žák rozdílný a to co potřebuje, se mění každým dnem. Nemůžete žákům dávat včerejší lekci, musíte jim dát to, co potřebují k dalšímu posunu ve šplhání zrovna dnes. A koneckonců i vy jako osoba, jako tori, si potřebujete dopřát prostor k tomu být jinou osobou, jiným Tori právě dnes. Ve skutečnosti je to spíše jako lézt na písečnou dunu

Základním principem vesmíru je entropie – neúprosný a všudypřítomný rozpad veškeré hmoty a energie. Tento princip bohužel platí také pro naše snahy studovat bojové umění.

Během našeho povídání o metafoře hory jsme si všimli, že v tréninku i v životě to ve skutečnosti vypadá spíše jako snaha vylézt na písečnou dunu. Když totiž lezete na horu, můžete se na ní zastavit, abyste si odpočinuli, můžete se zde utábořit, nebo si užívat výhled. Hora se pod vámi
nehýbe, je k vašemu úsilí lhostejná. Ale v životě to tak není – když přestanete “šplhat”, začnete klouzat dolů. Jsme v závodě s časem a věkem; čím déle trénujeme, tím spíše nás může zradit tělo a naše mysl je ve stále větším pokušení stát se nepružnou. Proto je to spíše jako snaha vylézt na písečnou dunu, kde se s každým krokem nebo přidržením boříme a postoupíme jen málo. Každý pohyb uvolňuje lavinu písku, která nás táhne dolů a když se přestaneme pohybovat, nevyhnutelně sklouzneme a začneme ztrácet pokrok, na kterém jsme tak tvrdě pracovali. Jediný způsob, jak se dostat na vrchol písečné duny, je nikdy nepřestat lézt vpřed rychleji, než nás písek stahuje dolů.

Senseiovi se tato metafora líbila, protože pokud někdo uvažuje o tréninku tímto způsobem, nemůže se zastavit u lpění na technických stupních, titulech nebo minulém úspěchu. Dokonce i Shihana může v dovednostech a vhledu překonat někdo s nižším stupněm, ale s mnohem větším odhodláním.

Jednou mi můj přítel neurolog řekl, že mozek funguje podobně. Výzkumy potvrzují, že cvičení mozku může odvrátit demenci a některá degenerativní onemocnění mozku. Přítel mi však naznačil, že na rozdíl od všeobecného přesvědčení “cvičení mozku” znamená víc než jen čtení knih a luštění křížovek. Opravdový přínos je pozorovatelný, pokud je mozek vystaven novému, obtížnému učení, jako je učení se cizím jazykům, zvládání různých druhů hádanek a hlavolamů, trénování paměti a další. Výzkum dokonce ukazuje, že je možné vytvořit nová spojení v mozku na celý život. To, co je obtížné, nové a kvalitativně odlišné, udržuje mozek pružným; ne to, co znáte a umíte dobře.

Jak poznáte, že jste přestali lézt?

Jak jsme se Senseiem pokračovali v rozhovoru, uvědomil jsem si, že nejspíš žádný z učitelů si o sobě nemyslí, že by své studenty zdržoval a ani nepřipouští, že by se jeho studenti mohli v pokroku zastavit. Přemýšlel jsem o tom, jak lze tedy poznat, zda někdo (ať už je to učitel či jeho jeho žák) “přestal lézt nahoru” nebo ještě stále úspěšně inspiruje studenty, aby sami šplhali výš?

Sensei se usmál a řekl mi: “To se pozná jednoduše, protože z kopce dolů je to snadné!” Pokud je vaše studium upřímně náročné, pokud se věnujete věcem, které vás vyzývají, pokud riskujete neúspěch, pak pravděpodobně stoupáte. Sensei však také poznamenal: „V Aikido neexistuje nic
takového jako selhání; pouze příležitost, reakce, adaptace, evoluce.“ Musíte studovat to, co je pro vás obtížné, ne to, co je snadné. To neznamená se svým ukem těžce zápasit, znamená to bojovat s vlastním pokušením „dělat to, co znám“. Musíte dělat chyby, dokonce i před svými studenty, protože to, jak reagujete na své chyby, je velmi důležitou součástí leadershipu (vedení). Musíte praktikovat shugyo a objevovat své slabiny. Identifikujte a studujte věci, které vám nejdou, ale ostatním ano. Bez ohledu na to, kolik je vám let, můžete pokračovat ve zdolávání věcí, které vám včera nešly. Hledejte nové poznatky, nové změny v sobě. Musíte být ochotni zpochybnit svá vlastní přesvědčení, že to čemu věříte, jsou fakta, základ vašich dovedností a znalostí. Tak jako se k dnešnímu útočníkovi nechovejte jako ke včerejšímu útočníkovi, měli byste se snažit, aby pravda o aikido, kterou máte, byla dnes jiná než včera. Aikido nemá žádnou formu nebo styl a tohle by měli učitelé učit.

V aikido neexistují chyby nebo selhání; pouze příležitost, reakce, přizpůsobení, vývoj.

Odpověď na otázku můžete nalézt také tak, že se podíváte na své studenty, protože učitel a žák jsou propojeni. Studentům by mělo být umožněno, aby nevypadali jako vy. Saotome Sensei se smíchem řekl: „Žádný z mých studentů se mi nepodobá, každý je úplně jiný! Guyi, dovedeš si představit, jak bys vypadal, kdybys cvičil Mitsugi Aikido?“ Při tom se Saotome hrbí a dělá se trapně malým. Studenti by měli zpochybňovat vaše schopnosti, měli by se učit a dělat věci, které vás nutí změnit výuku. Mělo by jim být umožněno uspět způsobem, který nereflektuje vaše vlastní učení nebo styl.

Takemusu je “nekonečné vyjádření” a žáci by ho měli mít možnost objevovat. Tímto způsobem vám ti, kdo lezou za vámi, mohou v lezení pomoci.

Zdroj: Tempa Aikido, s laskavým svolením Guy Hagen Senseie. Přeložila: Tereza Wimmerová