Budo Journal, 1994
Zatímco donedávna byly návštěvy významných osobností bojových umění v Čechách či na Slovensku spíše výjimkou než pravidlem, v současnosti je už naštěstí situace jiná. Do Prahy, Brna, Bratislavy i několika jiných center si nachází cestu stále více mistrů ze zahraničí, mezi nimiž nechybí dokonce ani velké postavy Budo přímo z Japonska.
Milovníci aikido přivítali nedávno hned dvě takové osobnosti nejprve zavítal do Prahy Ikeda Sensei (7. dan Aikikai) a po něm přijel do Brna Tamura Sensei (8. dan Aikikai). A přestože byl jejich program pořádně nabitý, naši nabídku na rozhovor neodmítl ani jeden z nich. Jako prvnímu dejme proto slovo MASATOMI IKEDOVI (nar. 8.4.1940 v Tokiu), zodpovědnému technickému vedoucímu švýcarské Aikikai a zároveň i technickému řediteli České asociace aikido.
(Interview s jedním z nejoblíbenějších žáků Moriheie Ueshiby Nobuyoshi Tamurou přineseme v některém z dalších čísel BUDO JOURNALU.)
Mohl byste nám nejprve přiblížit vaše první kontakty s aikido?
Moje cesta Budo začala v osmi letech tréninkem judo. Když mi bylo osmnáct, zatoužil jsem dělat sumo. Ve stejnou dobu jsem však objevil i aikido, takže v následujícím období, tedy během studia tělesné výchovy a sportu na univerzitě Nihon Taiku Daigaku, jsem trénoval všechny tři bojová umění – judo, sumo i aikido.
Nakonec vám však nejvíce přirostlo k srdci poslední z nich…
V roce 1964 jsem získal vysokoškolský diplom a myslel jsem si, že ze mě bude učitel tělesné výchovy. Aikido se však stávalo pro mě stále důležitějším, proto když mě můj mistr Tada Sensei povolal do Itálie, odcestoval jsem na Apeninský poloostrov. Tam jsem vyučoval aikido asi pět let, ale pak jsem se vrátil do Japonska, protože jsem cítil, že je toho ještě moc, co se musím naučit, aby mohl být ze mě dobrý učitel aikido. O sedm let později mě Hombu Dojo vyzvalo opět vycestovat do Evropy, konkrétně do Švýcarska, kde působím dodnes a kde mám i vlastní dojo.
Vraťme se však ještě do období, kdy jste aikido jen poznával. Čím vás upoutalo natolik, že jste mu dal přednost před judo i před sumo, které se těší v zemi vycházejícího slunce mimořádné oblibě?
Aikido jsem si vybral protože v životě hledám cestu Do. A aikido je odpovědí na otázku hledání této cesty. Je v něm všechno. Co jsem hledal v podstatě Budo, našel jsem v aikido. Nevím, jak se na to dívají jiní, ale pro mě je tomu tak. Během studia tělovýchovy na univerzitě jsem se učil, jak používat své tělo a jak se chovat. Tato výchova je obsažena i v aikido, dokonce v mnohem větší míře, než se vyučovala na univerzitě. A to je to, co mě zajímá. Aikido není totiž jen sebeobrana. Chápat jej pouze jako bojové umění, které nám pomáhá při napadení bránit se, by bylo velmi jednoduché. Přirozeně, během tréninku se učíme zejména obranné techniky, ale v hloubce je tam něco, co lze použít pro život, životní cestu. V technikách aikido je také filozofie a umění, což začátečník pozná jen velmi těžko.
Jak byste dnes, po letech tréninku, charakterizoval aikido?
Je to kompletní Budo. Aikido vysvětluje, co je to Budo.
Mohl byste být trochu konkrétnější?
Bylo by to komplikované, neboť bychom se museli vrátit až k tomu, co je vlastně Budo.
Co považujete v aikido za nejtěžší?
Podle mě není nic nejtěžšího, nejdříve, tedy dokud se člověk něco naučí, se mu zdá být všechno složité.
Na co kladete při výuce největší důraz?
Pokud člověk trénuje aikido, trénuje i sám sebe. Je to něco podobného, jako když se z hudebníka, pilujícího svoji techniku, stává zároveň osobnost. O-sensei byl také velkou osobností. Podle něj nejde v aikido jen o to, cvičit techniku, ale cvičit i sebe sama. Snažím se proto, abych něco z toho pocítil i já. Mým cílem je předávat tento aspekt svým žákům. Když jsem začínal s judo, ptal jsem se svého mistra, co to judo je. A on mi řekl: Judo začíná pozdravem a končí pozdravem. To je judo. Jinými slovy řečeno, bez respektu vůči partnerovi se nemůžeme naučit cvičit. Pokud dělám aikido a nerespektuji sám sebe, nemůžu respektovat ani nikoho jiného. A také druzí nebudou respektovat mě. To je začátek Budo. Podobně jako když kovář kuje železo, tak Budo formuje osobnost člověka.
V čem se aikido odlišuje od jiných bojových umění?
Právě v tom, že v něm není boj. Neexistují v něm soutěže, neboť nezná žádná pravidla. Účelem není partnera zničit, ale něco z něj vytvořit předat mu energii, dobrou energii. Při dělání techniky to musí být vidět. Proto vypadá aikido úplně jinak než ostatní bojová umění, ačkoli původní bojové techniky jsou v něm obsaženy stále.
Jak se díváte na současné evropské aikido?
Myslím si, že za posledních deset let se svou úrovní plně vyrovnalo japonskému. Platí to však nejen o aikido, ale i o jiných bojových sportech, které díky své inteligenci a racionálním postojům dokáží zvládnout Evropané velmi dobře. Musím se přiznat, že zpočátku mi jejich mentalita překážela, ale teď si myslím, že jsou schopni naučit se aikido dokonce lépe než Japonci.
Jak se vám jeví učení O-senseie z dnešního pohledu? Chápete ho jako něco neměnného, nebo jako něco, co lze dále rozvíjet?
Technika a filozofie aikido se nemění. Mění se však metodika výuky.
Přispěli jste v tomto směru i vy svou troškou do mlýna?
Já osobně se domnívám, že patřím mezi ty, kteří mění metodiku výuky až moc…
V čem tyto změny spočívají?
Například ze začátku jsem předváděl vždy jen techniku Toriho, tedy toho, co se brání. Když jsem však přišel před sedmnácti lety do Švýcarska, chtěl jsem nejprve vysvětlit pojem Uke, a tak jsem v podstatě jako první učitel začal vysvětlovat i techniku útočníka. Přitom aikido se vždy chápalo jako umění Toriho. Nebo dnes jsem na semináři předváděl techniku, která v aikido v podstatě neexistuje. Kdyby se mě Japonci ptali, proč jsem chytil ruku právě tak a ne jinak, odpověděl bych jim, aby byli zticha, neboť teď se pracuje. Avšak když techniku nevysvětlím Evropanovi, ten s tím souhlasit nebude, protože by ukázce neporozuměl. Taková je moje zkušenost.
Rozvojem aikido v Evropě přibývá stále více rozličných škol, z nichž některé o sobě tvrdí, že jedině oni reprezentují to „původní, správné aikido“. Jak se díváte na tuto situaci?
O něčem podobném sice nic nevím, ale mohu říci, že naučit se techniku tak, jak ji předváděl O-sensei, není snadné. Jeho práce nám však ukázala směr, jakým se můžeme dát.
Znal jste O-senseia osobně?
Měl jsem to štěstí, že aikido jsem se učil v době, kdy O-sensei ještě žil. Mým mistrem byl jeho přímý žák Tada Sensei z Hombu Dojo, který je dnes technickým vedoucím Italské Aikikai.
Jak dlouho jste trénoval pod jeho vedením?
Aikido se věnuji už přes třicet pět let a Tada Sensei je stále mým mistrem. Tím však nechci říct, že když se u něho učím, že kopíruji i jeho metodiku. Jsem už zralý člověk, takže mám možnost i schopnost jít sám svojí cestou.
Jak si představujete tuto cestu v souvislosti s vaším působením v Čechách?
Zatím se začínám seznamovat s lidmi, kteří se zase seznamují s aikido. Nejsou špatní, ale oproti jiným zemím zde určitý rozdíl je.
Jak dlouho bude podle vás trvat, než se podaří tento rozdíl vyrovnat?
Před třiceti lety, kdy aikido kořeny na starém kontinentu pouze zapouštělo, situace ve Francii a Itálii vyžadovala, aby přišli japonští mistři, protože do té doby tam nikdo nebyl. O deset let později se pomalu objevovali první evropští učitelé, ale stále ještě chyběli skutečně dobří učitelé. No a dnes se už evropské aikido vyrovná japonskému. Na základě toho by bylo možné tedy usuzovat, že aikido v Čechách bude potřebovat také dvacet až třicet let. To ale není pravda. Postačí deset, protože kromě mne už mohou pomáhat i jiní. Podobnou zkušenost mám ze Švýcarska, kde začalo s výukou aikido o deset let později než ve Francii, ale dnes už rozdíl mezi oběma zeměmi, co se týče kvality, není.
Zájem o spolupráci s vámi projevili nedávno i zástupci aikido ze Slovenska. Přijmete jejich nabídku?
Možnost mé pomoci zde je, vždyť původně, ještě před rozdělením, se uvažovalo o tom, že bych působil v rámci celého Československa. Těší mě, že i čeští kolegové s takovouto spoluprací souhlasí, protože pokud dokáže aikido oba národy opět sblížit, budu to považovat za velmi pozitivní.
Na závěr dovolte ještě otázku z trochu jiného soudku než se díváte na aikido Stevena Seagala?
Myslím si, že ve skutečnosti by vypadalo opravdu tak. I když nelze zapomínat na to, že ve filmu je zpravidla vše nadsazené, dělané hlavně na efekt.
BUDO JOURNAL, 19994. Překlad: Matúš Mikuška. Fotografie k článku naleznete i s celým článkem ve Slovenštině zde.