Rozhovor – Bernard Palmier – Za hranicí formy: bojovnost jako základ aikido – od Alexandre Grzegorczyk Senseie

Rozhovor původně vyšel v Dragon Magazine, speciální číslo 21 a na Aiki-wiki byl s laskavým svolením Alexandre Grzegorczyk Senseie přeložen z webu Budo Musha Shugyo.

Dnes je bojová povaha aikido někdy zpochybňována. Jak byla tato disciplína vnímána, když jste začínal?

Myslím, že když jsem v 60. letech začínal, bylo aikido vnímáno jako nadřazené bojové umění. Možná dokonce účinnější než judo nebo karate. Při objevování tohoto bojového umění se hledala jak efektivita, tak esoterika…
Ale osobně mi srovnávání a debaty o efektivitě různých disciplín připadají zbytečné a myslím, že je to falešný problém. Především, o čem se bavíme? O jaké efektivitě se bavíme?

Přesněji řečeno, umožňuje podle vás aikido účinně reagovat na fyzický útok?

Pokud mluvíme o okamžité účinnosti v souvislosti s fyzickým útokem, možná jsou některé disciplíny, které se zaměřují na sebeobranu, účinnější než aikido. Jsem však přesvědčen, že techniky aikido jsou velmi účinné. A pokud ne, je to možná proto, že necvičíme dostatečně. Abychom si mohli nárokovat určitou účinnost, je třeba cvičit více než dvě nebo tři hodiny týdně… To teď není cílem každého a musíme respektovat motivaci a možnosti každého. Každý si může z disciplíny vzít, co chce. S aikido lze začít a cvičit ho v každém věku. Každý si najde to, co mu vyhovuje.

Pro mě tedy účinnost aikido dalece přesahuje technickou zdatnost, je to mnohem víc. Jde o to vybudovat si schopnost vyrovnat se se všemi životními agresemi, ať už fyzickými, slovními nebo psychickými, a především naučit se žít společně. Stejně jako celé budo je aikido především výchovný systém, jehož cílem je kromě sebeobrany a osobního rozvoje také vytváření a posilování sociálních vazeb. Ve spisech a slovech O-senseie se často hovoří o “míru” a “ochraně všech bytostí” a Hombu Dojo ve svých sděleních o aikido zdůrazňuje kolektivní a vztahový rozměr.

Konkrétněji řečeno, v rámci reality bojového cvičení a praxe máme možnost prožívat a zakoušet strategii “výhra/výhra”, která upřednostňuje logiku spolupráce před logikou soutěže. Je to vysoký úkol a není snadné sladit bojovnost, účinnost technik, pojmy “výhra/výhra” a spolupráce. Pro mě je to také tento paradox, který dělá aikido vzrušujícím.

Jak můžeme tento paradox pochopit a přijmout?

V aikido není technika cílem sama o sobě, je pouze prostředkem k tomu, abychom mohli cvičit a usilovat o tyto hodnoty… ale samozřejmě k tomu musíme respektovat a nezkreslovat prostředky, které nám byly dány. I když konečným cílem není technická zdatnost, bojovnost musí být základem našeho cvičení. 

Jak se bojovnost projevuje v praxi?

Bojovnost musí být přítomna v každém gestu. Projevuje se v postoji, chování, postavení, přítomnosti uke, vzájemnosti, záměru na obou stranách… Sebemenší cvičení musí být motivováno a odůvodněno bojovností. Bojovnost však není synonymem brutality, naopak. Myslím, že bojovnost se rýmuje s jemností a inteligencí ve vztahu. Například velmi tvrdý útok se sebevražedným chováním rozhodně není bojovný…

Pro mě musí být bojovnost přítomna vždy na žíněnce, ale i v životě, v našem každodenním postoji. Věřím, že aikido a pojmy bdělost, přítomnost, naslouchání, dívání se nebo vidění nám pomáhají lépe vnímat situace a třeba se nevydávat tam, kam bychom neměli. „Projít cestou“ může být bojový postoj. Není to postoj útěku, ale bdělosti a rozlišování, což je podle mého názoru výrazem bojovnosti.

Zmínil jste bojová umění v každodenním životě. Jak se to projevuje v profesionálním prostředí?

Není to měřitelné a nemám v této oblasti žádné jistoty… ale je zřejmé, že cvičení aikido se musí promítnout do našeho každodenního chování a ještě více do našeho profesního prostředí. Třicet let jsem pracoval jako obchodní konzultant a myslím, že aikido mi pomohlo lépe pochopit a reagovat na problémy v oblasti řízení a komunikace. Existuje mnoho srovnávacích bodů, ale vezmu si jen ten o zaujímání pozice, o postoji, který musíte zaujmout, když čelíte nějaké situaci. Myslím, že pojem “Kamae” (postoj) je zajímavý, je to jak fyzický, tak mentální postoj, který najdeme v aikido nebo kenjutsu, když stojíme tváří v tvář partnerovi, je pevný i otevřený, zahrnuje pojmy, které jsem zmínil dříve, bdělost, přítomnost, naslouchání, dívání se… Pro mě tento postoj také charakterizuje bojovnost. Je to postoj, který by měl mít každý manažer v manažerských vztazích, pevný v tom, o čem nelze vyjednávat, a otevřený všemu, o čem lze diskutovat a vyjednávat. Pokud jde o mě, tento postoj mi pomohl rozvinout jak otevřenost, tak rozlišování v mém profesním životě a možná i v životě obecně.

Jak předáváte bojovnost ve své výuce?

Musíte rozvíjet bdělost svých studentů, jejich přítomnost, jejich vědomí toho, co dělají a proč to dělají. Zejména můžete požadovat větší záměr, aniž byste museli nutně pracovat rychleji. Důležité je vést studenty dál než k formě, k obsahu technik. Chcete-li pracovat na obsahu techniky, na principech, které může pomoci rozvíjet, musíte zachovat bojovnost: jako uke mít úchop nebo úder, který se týká tori, a jako tori skutečně čelit omezením situace, aniž byste podváděli… Yamaguchi Sensei nás často žádal, abychom pracovali pomaleji při zachování záměru, rozvíjeli přítomnost na obou stranách. I o tom je bojovnost. Pro Yamaguchi Senseie nám spěch nebo zrychlování neumožňovalo jít do obsahu techniky, byli jsme v povrchnosti. To všechno jsou pokyny, které se skromně snažím předávat svým studentům ve svém dojo a na svých kurzech.

Důležité je postupně do cvičení zabudovat záměr, pokud chceme jít dál než jen za formu pro formu; budovat záměr znamená také dávat smysl. Technika by měla být vnímána jako nádoba. Základní otázka zní: co do ní vložíme? Pokud opakujete techniku jen proto, že je v názvosloví a že se na ni můžete zeptat, až budete skládat zkoušky… schránka je prázdná. Opakovat techniku kvůli formě, aniž byste si uvědomovali principy, které obsahuje, může být zpočátku normální, ale pokud si toto uvědomění časem nerozvinete, můžete gesto opakovat tisíckrát a unikne vám jeho smysl. Mistr Yamaguchi nás v tomto bodě často opravoval. Nebyl moc rád, když viděl, že jen napodobujeme, že se držíme formy.

Jak důležitá je role ukeho?

Význam, který dáváme uke a tori, je důležitý. Bohužel se příliš často klade důraz na tori, na osobu, která techniku provádí, a málo na uke. Práci uke nepřikládáme dostatečný význam. V praxi nejde jen o provádění techniky, ale prostřednictvím vztahu uke/tori o její prožívání.
Pokud chcete techniku skutečně prohloubit a prožít, je třeba ji provádět jak zevnitř, tak zvenčí. Nemůžete dělat pokroky jako tori, pokud necítíte, co se děje jako uke. Právě v těchto pocitech, pocitech uke, se budeme zdokonalovat a obohacovat svou praxi. V tomto ohledu je práce s uke zásadní.

Jak byste definoval práci uke?

Uke je zrcadlo. Chování uke musí být důsledkem toho, co dělá tori. Uke odráží chování a pocity, které tori sám vyvolal prováděním techniky. Abychom toho dosáhli, je důležité věci redukovat, přejít přímo k tomu podstatnému. Jinými slovy, nepřehánějte, nepředvídejte, buďte v daném okamžiku a zajistěte, aby vaše chování bylo skutečně a pouze důsledkem toriho jednání.

Hlavně na Aikikai, u Christiana Tissiera a Yamaguchi Senseie, jsem pochopil význam uke. Práce s uke rozvíjí a zostřuje naši citlivost a náš vztah k druhému. Když Christian Tissier sloužil jako uke mistru Yamaguchimu, bylo to výjimečné… Jaký příklad, jaký vzor… zůstat v akci, cítit, přijímat druhého, nepodléhat, ale být více přítomen a dávat smysl tomu, co druhý dělá. Protože aikido je také o velkorysosti, a to nic neubírá na bojovnosti.

Myslím, že bojovnost, ale i duchovnost spočívá ve výměně, ve vztahu uke-tori. Spojení bojovnosti s výměnou, přijetím a uvolněním je další paradox… Aikidoka má dvě tváře, uke a tori. Ve skutečnosti někdy ani nelze poznat, kdo je uke a kdo tori. Obě jsou neoddělitelně spjaty.

Není tato záměna rolí uke-tori nakonec formou vyjádření bojovnosti?

Nenazýval bych to záměnou rolí, ale spíše vzájemnou přítomností, což znamená, že se role mohou obrátit. Tato vzájemná přítomnost je aspektem bojovnosti a jednou z podmínek praxe. Například při útocích, jako je Ushiro Ryote tori nebo Katate Ryote tori (pozn. překladatele: v některých stylech Morote tori), může tori vyzvat ukeho tím, že udělá atemi do obličeje. Kdo je v tu chvíli uke a kdo tori? Vyvolání toriho je útok a uchopení ukeho je technika. Pokud tomu tak není, pak neexistuje bojovnost, není zde záměr, není zde smysl, a i když se domníváme, že ushiro-waza (techniky při útoku ze zadu) je konvenční, kodifikované cvičení, jeho základem je bojovnost. Velmi často se tedy ocitáme na tenkém hraně: kdo je uke, kdo je tori? Právě v tomto nekonečném spojení mezi uke a tori nacházíme původ kaeshi-waza.

Můžete nám říci něco o kaeshi-waza?

Kaeshi-waza se často překládá jako „protitechniky“, ale to je zásadní chyba. Kaesu v japonštině znamená návrat. Kaeshi-waza jsou tedy techniky pro zvrácení situace. Cílem není postavit se proti technice tori nebo jí čelit, právě naopak. Ve skutečnosti jde o to, abyste do ní „spadli“. Právě díky tomu, že techniku přijmete, jste v určitém okamžiku schopni využít otevření. A těchto otvorů se můžete zmocnit pouze tehdy, když se do pohybu vnoříte. Není to otázka podřízení se, kdy se technice podvolíte, ale uvolnění a přijetí. V aikido právě v tomto uvolnění nacházíme určitou „účinnost“, a to je další aspekt bojovnosti.